Freiheit

Většina domů v Janských Lázních má své jméno, mnohé sahající daleko do minulosti. Jeden z nejmladších, který od roku l994 stojí na místě bývalé nevzhledné hasičské zbrojnice, se jmenuje Magma. Pro galerii, jejímž stěžejním artiklem jsou artefakty z opracovaných ušlechtilých kamenů, jméno víc než výstižné. Nevtíravá, uměřená architektura novostavby se svítící fasádou souzní s lázeňským stylem okolních budov a přívětivě vybízí k nahlédnutí. Turisté, pendlující mezi centrem věhlasného lázeňského střediska a dolní stanicí kabinkové lanovky na Černou horu to mají jednoduché. Stačí se uprostřed kopečka zastavit ke krátkému vydechnutí a nechat se osvěžit malým kulturním zážitkem v galerii Vorel či přilákáni vůní čerstvé kávy v bistru Magma, rafinovaně umístěném pod jednou střechou. Čtenáři Krkonoš si mohou generálku na osobní návštěvu prožít se mnou. Zatím co spiritus agens veškerého zdejšího dění, pan Jiří Vorel, nenápadně odstraňuje cedulku „Prosím, nesahat", poctěn usedám k jednomu ze dvou kulatých mramorových stolků - pýše majitele. Otec a syn Vorlovi použili každý na svůj „majstrštyk" víc než pětatřicet barevných mramorů na vykládanou desku. Zakrátko na ni paní domu bez respektu staví roztomilý šálek s černou drogou a já mezi odchody a příchody zákazníků poslouchám útržky story o podnikání v Čechách.

Foto Petr Toman

Praotec Janeček vzal kdysi dávno do ruky kámen a předznamenal tak celou jednu dějinnou epochu. Základní materiál naší planety je od pravěku věrným souputníkem člověka. Od pěstního klínu ke gruntům stavení, od pyramid k sochařským skvostům antiky, přes klenby katedrál až k tomu nejtěžšímu kameni nad rovem. Ty nejdražší a nejvzácnější kameny se staly odznakem moci, ty dostupnější, neméně ušlechtilé a krásné, záležitostí zdobnou. Jejich zpracováním, řezáním, rytím a broušením se proslavili kamenáři z Podkrkonoší a Českého ráje už v 16. století.

Náhrobek řídícího učitele Josefa Kahla na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, i přes ostentativní nezájem povolaných, stále ještě jako zázrakem odolává neúprosnému zubu času i množícím se vandalům. Odpočívá zde nepřehlédnutelná postava svobodské historie, jejíž dvě krajní životní výročí připadají právě na letošní, sedmičkou zakončený rok. Před 150 lety, 4. 12. 1857, se poslední potomek několika generací svobodských učitelů ve Svobodě nad Úpou narodil a před 100 lety, 25. 2. 1907, svou životní pouť předčasně ukončil. Za jeho působení na zdejší škole, kde nastoupil v roce 1882, byla postavena nová moderní budova, sloužící po dvojím navýšení o patro dosud. Josef Kahl, zadumaně hledící z působivého medailonu Václava Maška, stál od penzionování svého otce roku 1892 až do své smrti v čele učitelského sboru a byl též dlouholetým aktivním členem obecního zastupitelstva. Zároveň zastával post ředitele městské spořitelny, kterou v roce 1891 pomáhal založit. Za své vynikající zásluhy byl 30. 10. 1906 slavnostně jmenován čestným občanem rodného města. Jemu odkázal i veškerý svůj majetek, tvořící základ nadace, z jejíchž výnosů byla financována řada veřejně prospěšných záležitostí. Ve smutečních zástupech, které jej na místo posledního odpočinku vyprovázely, kráčelo vedle okresního hejtmana i sedm duchovních a na sto učitelů. Jen jedenáct významných mužů bylo ve Svobodě v období před vznikem Československa v roce 1918 poctěno titulem čestný občan. Pouze dva, spolu s Josefem Kahlem ještě majitel kdysi vyhlášené továrny na výrobu svíček, spoluzakladatel spořitelny a 18 let starosta obce Franz Stephan, spočívají na místním hřbitově.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/10

Vzletný epiteton z dřevních dob cestování do hor stále platí. Podle schváleného územního plánu VÚC Krkonoše je město Svoboda nad Úpou „nástupním a obslužným centrem regionálního a subregionálního významu s odpovídající úrovní základní i specifické vybavenosti". O to víc překvapí návštěvníky přijíždějící prostředky hromadné dopravy dlouhodobě neutěšený stav místního dopravního „terminálu". Ale ledy se konečně hnuly. V dubnu letošního roku zahájily příslušné správní orgány města územní řízení směřující k radikální přestavbě autobusového nástupiště s návazností na vlakové nádraží. I pro čtenáře, kteří pamatují výstavbu rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v 70. letech minulého století a s ní spojené demolice mnoha svobodských domů, přinášíme překvapivý snímek jednoho ze tří kdysi prosperujících hostinců v této nevelké a značně změněné lokalitě. Vedle nádražní restaurace a hotelu Sport byl v první polovině 20. století tím nejvýstavnějším právě ubytovací podnik hoteliéra Julia Bönsche a jeho ženy Fanny. Budova, patřící původně akciovému pivovaru ve Vrchlabí, s krytou sezónní předzahrádkou a proskleným dřevěným arkýřem na štítové stěně, nabízejícím výhled na kouzelné horské panorama s něžnou linkou Světlé a Černé hory, na strategickém místě blízko konečné vlaků, při vstupu do města určitě ostudu nedělala. Pravda, krátce před zbořením to už byla jen značně „vybydlená" a léta neužívaná turistická noclehárna splývající se zaprášeným areálem sousedních uhelných skladů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/11

Hrabě Max Julius Coudenhove, c.k. komoří a tajný rada, dragounský poručík v záloze, ve válečných letech 1915 - 1918 poslední místodržitel v Čechách, navštívil Janské Lázně v září 1916, deset let po svém starším bratru Karlovi, v tom čase rovněž zemském místodržiteli. V pondělí 18. 9. přijela do lázní na pozvání úřadujícího starosty Kuhna jeho choť, hraběnka Marie Amalie rozená Taffe, aby v doprovodu obecních zastupitelů navštívila vojenský lazaret rakouského Červeného kříže, zřízený v dnes již neexistujících lázeňských budovách Město Vratislav a Zlatý pramen. Jeho excelence dorazila automobilem z Trutnova až pozdě navečer. Hraběcí pár byl ubytován ve slavnostně vyzdobeném Pruském dvoře, předchůdci dnešního zmodernizovaného Janského dvora. Následující den navštívili manželé bazén a podnikli vycházku lázeňským okolím přes Ladig (dnes Janská bouda) a Hoffmannovu boudu, až k Černé boudě na Černé hoře. Na snímku z 20. 9. 1916 stojí český místodržící v turistických pumpkách a lehkém převlečníku uprostřed hloučku místní honorace. Po jeho pravici v cylindru starosta Clemens Kuhn a s hůlkou paní hraběnka. Vlevo uprostřed dam, rovněž s cylindrem na hlavě, stojí poštmistr Richard Ettrich, první „československý" starosta obce po rozpadu monarchie. Vpravo od hraběcího turisty je majitelka vily Belveder Melanie Friedová a v uniformě vrchní lázeňský lékař a velitel zmíněného lazaretu MUDr. Anton Klug ze Svobody nad Úpou. Mužíček s výrazným mrožím knírem po jeho boku, třetí upjatý civil s cylindrem ve skupině, je věhlasný lázeňský fotograf zastupující firmu Kodak, Francouz Émile Joffé. O den později 21. 9. odcestovala hraběnka Coudenhove zpět do Prahy, zatím co hrabě Max pospíchal za neodkladnými státnickými povinnostmi do Desné v Jizerských horách, přehlédnout katastrofální následky protržení přehrady na Bílé Desné právě v den, kdy náš mini příběh započal - 18. září 1916.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/7

Ještě stále lze objevit mezi množstvím laciných figurek a dětských hraček ze zachovalé produkce žacléřské porcelánky i dílka vysoké kvality, především z ateliéru trutnovského sochaře Emila Schwantnera (1890 - 1956). Dosud nepublikovaný reklamní popelník továrny z bílého glazovaného porcelánu, propagující ryze uměleckým způsobem výrobu celkem banálních obřích izolátorů pro vysoké napětí, není sice autorem modelu signován, nese však všechny znaky Schwantnerova svébytného výtvarného projevu. Antikizující nahé mužské postavy pracujícího člověka, extrémní držení těla a výrazná modelace svalových partií, charakteristické pro většinu známých Schwantnerových skulptur, řadí i tento neznačený artefakt s téměř stoprocentní jistotou k početnému seznamu děl významného meziválečného umělce našeho regionu. Na lichoběžníkové základně o největších rozměrech 30 x 14 cm je po obvodu hrany plastický český nápis „Továrna na porculán Theodor Pohl Žacléř Čechy" a tradiční značka výrobce ze zkřížených iniciál T a P. Zhruba na dvou třetinách plochy se odehrává expresivní pracovní drama mužů valících s vypětím všech sil těžký izolátor. Ani celková výška 12 cm autora nijak neomezila v mistrném ztvárnění detailů, únosných pro porcelánovou hmotu, s hrou svalů, vyjadřujících maximální fyzické vzepětí ze všech úhlů pohledu. Ne všechny práce pro svého mecenáše Theodora Pohla skromný člověk Schwantner podepsal, což je další plus pro určení jeho autorství.

Foto Ctibor Košťál

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/7

Pět let po první světové válce, to je doba stavění okázalých pomníků padlým spoluobčanům. V místech osídlených německým etnikem poněkud opožděně, kvůli napjatým poválečným poměrům, vzhledem k nesouhlasu obyvatelstva s politickým a národnostním uspořádáním nového státu. Také v podhůří Krkonoš, na Trutnovsku, vyrostla z potlačovaného vzdoru mnohá monumentální zhmotnění holdu mrtvým hrdinům. Scénář většiny akcí byl téměř totožný. Mohla - li si to obec finančně dovolit, zadala zhotovení památníku sochařské jedničce regionu Emilu Schwantnerovi. Stejně tak patřilo k dobrému tónu, aby zahajovací řeč při jeho odhalení pronesl oblíbený trutnovský starosta, umělecky založený Hieronymus Siegel, Schwantnerův osobní přítel a obdivovatel.