Freiheit

Nedotčený smrkový prales, jehož temná barva dala hoře jméno, vzal za své během druhé poloviny 16. století. V té době se bezostyšné vykrádání majetku české komory majiteli okolních panství změnilo v rozsáhlé holoseče pro nenasytný kutnohorský stříbronosný revír. Již v relaci z pochůzky důlních úředníků v roce 1609 najdeme lapidární zhodnocení většiny porostů východních Krkonoš: „...lesové nyní hrubě smejcení a skůro i vymejcení jsou." A také kritiku lesmistrů, kteří povolují dřevařům budky po horách stavěti, v nich dobytky chovati a do mýt vyháněti, jakož i luka a kopaniny kol budek dělati. Mnoho alpských kolonistů se po skončení těžby dřeva usadilo v Krkonoších natrvalo a jejich provizorní přístřešky na mýtinách se staly základem osídlení několika výrazných lučních enkláv na svazích Černé hory.

Krajina severovýchodních Čech je trvale poznamenaná „krví a železem" prusko - rakouského válečného konfliktu v roce 1866. Jedna z největších bitev 19. století u Hradce Králové 3.července toho roku, znamenající konečnou porážku Rakouska v mocenském souboji o nadvládu ve sjednoceném Německu, měla svou předehru v jediném, byť jen jednodenním vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června. Válka, která na desetiletí ovlivnila uspořádání v Evropě i vnitropolitický vývoj habsburské monarchie, zanechala řadu výrazných stop i v okolí Trutnova. Postupem času se z nich stalo jedno z hlavních turistických lákadel oblasti.

Erbovním znamením obce Mladé Buky, v řeči heraldiků t. zv. mluvícím, je košatý strom - buk přirozené barvy v modrém poli, jak jej známe například ze štítu mladobucké vodárny na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou. Byl převzat z původní rychtářské pečetě z konce 17. století. Rozložitý strom je zde doplněn listovím a siluetou ptáčka v koruně, symboly jara, potažmo mladosti. Výrazné iniciály I. B. /Junge Buchen/ jednoznačně potvrzuje německý opis s drobnými ryteckými chybami: „Ves Mladé Buky k panství Vlčice" /Dorf Jungbuch: zur Herrschaft Wildschitz/. Z ní vycházeli i autoři současného návrhu obecního znaku, obohacené o symbol připojené Kalné Vody. Nezbývá než věřit, že se konečná podoba výtvarně docela zdařilého erbu oprostí i od drobných heraldických prohřešků.

Jen ti opravdu zralí a znalí návštěvníci Pece pod Sněžkou si při míjení rozlehlého parkoviště poblíž soutoku Vlčího a Zeleného potoka ještě vzpomenou na výstavnou budovu někdejšího hotelu, který se poslední velkou přístavbou společenského sálu s cizineckými pokoji v patře v roce 1925 zařadil mezi ty honosnější ubytovací pecké podniky. Již tehdy se tady místní horalé scházeli ke společenským akcím. V roce 1930 zde byl např. založen pod patronací aktivního pilota Eugena Bönsche z Luční boudy početný spolek vojenských veteránů. Po roce 1945, se vznikem zotavovny ROH, její kulturní poslání oživil čilý ochotnický spolek, který v objektu v letech 1947 - 50 vybudoval vlastními silami divadelní jeviště, na jehož prknech uvedl vedle úspěšného představení Čapkovy Matky ještě několik dalších her. Přestavěním sálu na kino pro 180 sedících diváků v roce 1950 tu vznikl jediný opravdový kulturní stánek v místě. Smolnou sezónu zotavovny Zelený potok připomíná snímek jednoho ze svobodských hasičů z února 1960, kdy okolní sbory přijely posílit své pecké kolegy v boji s ohnivým živlem. Dům s nevšedním architektonickým výrazem, dlouholetou tradicí a bohatou historií se tak přiřadil k nekonečné řadě slavných i bezejmenných krkonošských stavení nenávratně pohlcených plameny. Zůstalo jen jméno lokality a stejnojmenný vodní živel, který si jen tiše brumlá cosi o věčných paradoxech. (Současný penzion Zelený potok je sice rovněž jedna z budov původního hotelového komplexu, v nynější podobě však prakticky novostavba a svou pověst si teprve začíná budovat).

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".

První letadlo s pasažérem přeletělo vrchol Sněžky 24. srpna 1913. V otevřeném kokpitu jednoplošníku Taube NV 3/Daimler - Mercedes 100 k seděl za kniplem šéfpilot berlínské společnosti Sport - Flieger, dálkový letec Alfred Friedrich a jako navigátor konstruktér letounu, trutnovský rodák Igo Etrich. Let s kursem Lubawka - Horní Staré Město - Lubawka přes krkonošské hřebeny byl zlatým hřebem okresní slavnosti v Horním Starém Městě, navštívené více než 8000 diváky. Podle zlých jazyků údajný autor velikášského výroku v nadpisu článku, vzdušný rekordman Alfred Friedrich, se narodil 18. 3. 1891 v Berlíně - Schönbergu. Již ve dvaceti letech složil v berlínské pilotní škole na Wrightově dvouplošníku letecké zkoušky a získal pilotní průkaz FAI pro Německo číslo 149 s datem vystavení 11. 1. 1912. Se speciálně vybaveným strojem NV 3, poprvé v Německu označeném imatrikulačními značkami D 2 na křídlech, absolvoval i svůj nejslavnější rekordní etapový „let pěti zeměmi" - Německem, Belgií, Francií, Anglií a Nizozemím.

Roman Karpaš a kol.

Nakladatelství 555

Liberec 2001

Náklad neuveden

Čilé liberecké Nakladatelství 555, jehož produkce je známa i čtenářům Krkonoš, obohatilo knižní trh koncem minulého roku o unikátní publikaci. V neuvěřitelně krátké době 15 měsíců dokázal kolektiv, vedený zkušeným a hlavně pracovitým Romanem Karpašem, sestavit moderní encyklopedický kaleidoskop regionálních dějin 20. století na území nově zřízeného Libereckého kraje. Více než 200 stran hutného textu, doprovázeného množstvím obrazového materiálu, nepochybně značné dokumentární ceny, pečlivě chronologicky uspořádaného rok po roce, doplňují lakonické, leč výstižné konfrontace s celostátním i celosvětovým děním z pera renomovaného historika Roberta Kvačka. Obrovská suma informací z poměrně rozlehlého území, za kterou stojí zástup spolupracovníků a poradců, jejichž výčet se nevešel ani na jednu tiskovou stranu velkého formátu /23 x 32 cm/ bude jistě dlouho nevysychajícím zdrojem poučení všem přátelům historie, učitelům dějepisu i početným sběratelům. S hlavou ještě plnou čtenářských zážitků, přesto však již s dostatečným odstupem od prvních nekritických dojmů, necítím se v žádném případě kompetentní k napsání odborné recenze. O několik pocitů bych se přesto rád podělil.