Freiheit

ač nevzdělán a co se fotografování týče panic nepolíbený, považuji Tě bez nadsázky za Mozarta současné české krajinářské fotografie. Alespoň té krkonošské - Tvé nejoblíbenější - určitě. Dokonce i všichni ti žijící věhlasní krkonošští bardi lovů beze zbraní, jak bývá kořistnické uchvácení kousíčku té nekonečné krásy přírody hledáčkem kamery vzletně nazýváno, to dnes s pokorou uznávají. Dost možná se chlapácky snaží spolknout i hořkou kapku kolegiální závisti, že „enfant terrible", za kterého Tě léta považovali (který se jen tak mimochodem už ale také potkal s Abrahámem), se naprosto suverénně zařadil mezi Mistry svého oboru a v mnohém je i převyšuje. A to nemám na mysli jen pověstnou fyzickou výšku Tvé kolohnátské postavy.

Foto Ctibor Košťál

Nejsem sám, pro koho je Míla Bartoš poslední záchranou v tápání krkonošskou minulostí. Za dveřmi jeho pracovny zní dotazy ve všech třech jazycích Krkonoš - češtině, němčině a stále častěji i polštině. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, se kterým Míla spojil celý svůj dosavadní produktivní věk, tak v jeho osobě naplňuje ideu významného správce sbírek v první polovině minulého století, dr. Karla Schneidera, být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu. Instituce se slušným renomé i za hranicemi republiky, oslaví zakrátko 120 let svého trvání. Nemělo by zapadnout, že celou třetinu té doby „byl u toho" mraveneček Bartoš.

Foto Ctibor Košťál

Josefinský kult, vzedmutý vlnou sílícího německého nacionalizmu v poslední čtvrtině 19. století, inicioval stavbu pomníků významného reformátora na habsburském trůnu také v řadě míst Krkonoš a Podkrkonoší, která Josef II. v mnoha případech osobně navštívil. Malou obec Markoušovice v Jestřebích horách poctil návštěvou na podzim roku 1771, kdy byla země postižena strašlivou neúrodou a hladomorem a je mu přičítána hlavní zásluha na výstavbě zdejšího kostela a školy. Jeden z řady unifikovaných litinových figurálních pomníků ze Salmovských železáren v Blansku mu místní občané slavnostně odhalili 2. 9. 1883. Jako nenáviděný symbol Rakousko-Uherska byl po vzniku samostatného Československa z prostranství před školou „uklizen" do přítmí hasičské zbrojnice. O více než půl století později se ho při jedné „železné neděli" markoušovičtí hasiči rozhodli odvézt za mrzký peníz do šrotu. Na štěstí jej vykoupil jeden z rozumnějších sousedů a s tichým souhlasem tehdejšího vedení obce umístil na soukromém pozemku před svou chalupou. Jen poněkud divadelní nátěr, podložený jistě těmi nejlepšími úmysly, má vedle početných obdivovatelů, kteří do zastrčeného koutu obce zamíří, i své radikální odpůrce. Jak jinak?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků.             (Ernest Denis)

Obdiv, jaký sklízel „selský císař" Josef II., panovník z nenáviděného rodu Habsburků a představitel absolutistického centralismu v České kotlině, zdaleka ne tak nadšený v ostatních zemích rozlehlé monarchie, byl v Krkonoších a jejich podhůří vystupňován téměř k zbožštění. Jako snad žádný jiný z dlouhé řady vladařů před ním ani po něm, navštívil oblast severovýchodního pohraničí osobně několikrát a vyoral tak trvalejší brázdu než na poli u Slavíkovic v paměti současníků, které si při letmých setkáních, často i inkognito jako tajemný „von Falkenstein", získal svou laskavostí a spravedlností. Vedle babičky Boženy Němcové také generace chudých horáků opatrovaly i v nejvyšší nouzi stříbrný křížový tolar se sličným profilem císaře, jako vzácnou památku.

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.

Rok 2008 je pro dobrovolné hasiče ze Svobody nad Úpou rokem oslav kulatého 140. výročí od založení sboru. Jejich dávní předchůdci se na ustavující schůzi sešli 5. 10. 1868. Do konce téhož kalendářního roku bylo zapsáno 70 aktivních členů. Pro většinu svobodských mužských bývalo členství v nezištné armádě bojovníků s živly nejen samozřejmou morální povinností, ale i chlapskou ctí. Není divu, že hasiči byli také jedním z prvních spolků, obnovených dvanácti novými osídlenci po druhé světové válce hned v září 1945. Někteří z nich jsou i na uvedeném snímku z druhé poloviny 40. let. Nahlíženo od leva stojí zahradník Josef Čermák, v populárním battle-dressu spojeneckých vojsk s medailí Za chrabrost na prsou, příslušník britských pozemních jednotek, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. (Dodatečně identifikován jako holič Wilém Lasík). Jistě jsou i pod korouhví svého patrona u nebeské stříkačky připraveni zasáhnout, kdyby u nás dole něco opravdu hořelo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/2

Dobrovolní hasiči v Žacléři slaví v letošním roce 135. výročí od založení prvního organizovaného, tehdy německého spolku. Památek z jeho ranné historie se zachovalo poskrovnu. Výrazný portrét hasiče s hejtmanskými výložkami a jubilejní pamětní medailí císaře Františka Josefa I. na hrudi, signovaný Rudolfem Patzeltem z v té době významného trutnovského fotoateliéru v Nádražní ulici, patří k těm vzácnějším. Velká písmena FS na nablýskané přilbě, dešifrovaná jako Feuerwehr Schatzlar, se nakonec ukázala jako jediný falešný detail na jinak velice věrném portrétu zhotoveném na kartonu o rozměrech 40 x 50 cm dnes již zapomenutou fotografickou technikou, spojující reprodukci zvětšeného negativu s ručním nanášením pastózní barvy. Podle společné fotografie z roku 1913, měli totiž žacléřští hasiči na přilbách dvě stylizované jedle se vztyčeným medvědem z městského znaku. Na uváděné fotografii lze navíc bezpečně identifikovat fešáka, který se pravděpodobně v tomtéž čase nechal portrétovat. Jeho totožnost potvrzuje i další soudobý snímek, rovněž v majetku městského muzea v Žacléři, kde je tehdejší hasičský velitel Carl Steiner obklopen roztomilými hasičátky z mládežnického oddílu. Podle adresáře z roku 1911 provozoval tenkrát ve výstavném domě Hugo Tauchmanna na žacléřském náměstí čp. 7 jistý Carl Steiner taxislužbu a autodopravu. Další pátrání po jednom z dávných velitelů nabízím současným hasičům jako zajímavý domácí úkol v pauzách mezi ostrými výjezdy a zároveň jim přeji, aby byly ( ty pauzy, pochopitelně ), co nejdelší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8