Malíř Trutnovska

 
Jaroslav Otmar - Pohled k horám

Charakteristickým pohledem z podhůří východních Krkonoš na ladnou křivku hřebenového panorama bych čtenářům rád připomněl ve výčtu regionálních tvůrců poněkud pozapomínaného malíře Jaroslava Otmara (nar. 15. 3. 1901 v Lomnici nad Popelkou, zemř. 23. 4. 1974 v Trutnově). Nesporné výtvarné vlohy kultivoval soukromými konzultacemi u svého vrstevníka, všestranného umělce Karla Otáhala (1901 - 1972). Už před rokem 1949, kdy ještě pracoval jako úředník na ředitelství Státních drah v Hradci králové, byl v čilém kontaktu s tamními amatérskými výtvarníky. Poté se přestěhoval do Trutnova a jako částečný invalidní důchodce byl 1. 10. 1954 jmenován okresním archivářem. V úzké spolupráci s trutnovským starousedlíkem, kronikářem a vlastivědným badatelem Oskarem Nimschem (1887 - 1976) působil v archivu do 30. 7. 1957. Společně s trutnovskými výtvarníky příležitostně vystavoval zejména krajinné scenérie z důvěrně známého okolí a městská zákoutí, z nichž mnohá, jako například pověstnou Dračí uličku, dávno odvál čas. Otmarovo dílo, rozptýlené mezi soukromými držiteli je zastoupeno v Galerii města Trutnova i v Muzeu Pokrkonoší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Pokračování článku »

Ocelový oř na kótě 512

 
Zaměstnanci nádraží ve Svobodě nad Úpou v roce 1938

Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš" zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve v neděli 17. 12.). Tradiční uniformy „modré armády" vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí". Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. 10. 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschke k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště schází na snímku ještě dva železničáři - Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „...vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem,/ tím už jsem nejel."

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/9

Pokračování článku »

Krakonoš přebývá v Obřím dole

22. dubna 2009    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Jedna z podob Krakonoše - historická pohlednice

Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.

/Otfried Preussler/

V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."

Pokračování článku »

Ať to frčí!

 
Logo z hlavičkových papírů

Žertovný obrázek sovy na lyžích nezapře, že je logem z hlavičkových papírů vrchlabské pobočky spolku Šlarafie, který měl šíření humoru zaneseno přímo ve stanovách. Šlarafie, založená 10. 10. 1859 v Praze, jako výhradně pánská společnost podporující přátelství, humor a umění se záhy rozšířila téměř do celého civilizovaného světa. První vrchlabští šlarafové byli nejprve členy pobočky v Trutnově, pod jejíž patronací vznikla 30. 4. 1928 samostatná organizace Hohenelba i ve městě pod Žalým. Zanikla s připojením pohraničních oblastí ČSR k Třetí říši v roce 1938 a po II. světové válce již nebyla obnovena. Poúnorový totalitní režim dokonce vydal zákaz zveřejňovat jakékoliv informace k danému tématu. Přesto se v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí (možná i díky profesoru Karlu Fischerovi, šlarafovi s rytířským titulem „Milli = Maître der lyrische Gigante") zachovalo několik vzácných památek, především svérázných řádových dekorací, odznaků a označení. Učená sova (výr), erbovní symbol společnosti, figuruje i na plechové replice uvedené grafiky, která sloužila jako nášivka na rytířskou helmici členů. Ve skutečnosti to byla jen ve dvou spolkových barvách, zelené a žluté, vyvedená šaškovská čapka s rolničkami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/1

Pokračování článku »

Trutnovský občan Oskar Nimsch

 
Legitimace Krkonošského spolku

Sama o sobě jistě zajímavá členská legitimace Krkonošského spolku na rok 1927 vyvolává ve mně osobní vzpomínku na manžela uvedené členky. Oskar Nimsch spojil svůj život s Dolfičkou Seitzovou 19. 9. 1918. Narodil se manželům Heinrichovi a Terezii Nimschovým 7. 6. 1887 v Bernarticích u Trutnova a v sousedním Žacléři navštěvoval školu. Po absolvování obchodní akademie v Liberci nastoupil 27. 6. 1906 u firmy Faltis s bohatou tradicí strojního zpracování lnu, považovanou za zakladatele lnářského průmyslu v Rakousku - Uhersku. Válečné intermezzo jednoročního dobrovolníka pěšího pluku č. 94 v Haliči skončilo z 31. 8. na 1. 9. 1915 poblíž Bílého Kamene u Lvova Nimschovým těžkým zraněním.

Pokračování článku »

Grafika z roku 1923

 
Oskar Zaborsky: Náměstí v Trutnově

Působivý motiv trutnovského náměstí se všemi třemi dominantami z jeho vyvážené sochařské výzdoby - pomníkem císaře Josefa II., Krakonošovou kašnou a sloupem Nejsvětější Trojice - zachytil na svém komorním dřevorytu umělec skrytý za charakteristickou signaturou OZ. Vzácná pohlednice, odeslaná 29. září 1923, zobrazuje v té době vlastně již neexistující situaci. Habsburkův pomník byl odstraněn už 22. května toho roku.

Pokračování článku »

„...a nejhorší ze všeho jsou trpaslíci!"

 
Dřevěná hračka - suvenýr ze Špindlerova Mlýna

Upomínkové předměty z turisticky navštěvovaných míst balancují na hranici kýče dnes možná ještě více než v minulosti. Ani zobrazená mechanická dřevěná hračka, prodávaná v meziválečném období jako suvenýr ze Špindlerova Mlýna, není výjimkou. Přesto z ní vyzařuje sentimentální kouzlo zašlých časů a oproti současným, mnohdy krajně nevkusným umělohmotným cetkám, dokáže vyvolat shovívavé přimhouření oka i u těch nejpřísnějších kritiků. Jednak je to originální rukodělná práce z poctivého přírodního materiálu. Jednoduchý princip stereotypně se pohybujících figurek, používaný v mnoha obměnách nejen lidovými výrobci folklorních hraček, ale například i konstruktéry drahých hodinových strojků a orlojů, je dokonale funkční a nabízí vedle dekorativnosti i aktivní zábavu. Navíc motiv dvou permoníků, neúnavně bušících do kovadliny, odkazuje na dávnou hornickou historii Špindlerova Mlýna, sahající na začátek 16. století, kdy se v osadě Svatý Petr začala rozmáhat těžba a zpracování rud stříbra, mědi a arzenu. Většina dávných krkonošských horáků neměla obě ruce levé jako dnešní zpohodlnělé generace. Jen tak mohlo za dlouhých zimních večerů vzniknout vedle obligátních postaviček Krakonoše, navzdory okřídlenému Cimrmanovu výroku, i množství dalších nápaditých předmětů, které jsou dnes touhou leckterého sběratele.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/1

Pokračování článku »

 
« 1 153 154 155 156 157 169 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.