Mezi několika hospodáři z Velké Úpy, kteří začátkem 18. století přesunuli svá obydlí blíž k vzdáleným seništím na svazích nedávno před tím téměř vymýcené Černé hory, byli i Zinneckerové, jejichž předci se přistěhovali do Krkonoš v době dřevařského boomu v polovině 16. století údajně jako jedni z prvních (jméno je doloženo k roku 1642) a svůj vztah k výškám si přinesli v genech z alpské domoviny. Když pionýr početného rodu, „otec zakladatel" Ernst Zinnecker přišel na Černou horu, maršovské panství, ke kterému tato část východních Krkonoš patřila, právě měnilo majitele. Zadluženého Jana Jakuba de Waggi juniora střídal Berthold Vilém z Valdštejna a u vlčických sousedů v Janských Lázních stupňovali své budovatelské aktivity Schwarzenberkové. V deskách zemských Království českého je Ernst zapsán jako držitel dvou (Zinneckerových) bud - nejprve tzv. letních, provizorních, záhy však celoročně obývaných - rokem 1701. Postupně tak vznikly osídlené enklávy již zmíněných Zinneckerových Bud, trvale obydlených údajně kolem roku 1720, Malých a Velkých Kühnelových Bud, přejmenovaných po roce 1945 na Pardubické, Volských Bud, na jejichž místě vyrostly mezi dvěma světovými válkami moderní pohostinské podniky - Horský hotel a Sokolská bouda a bud na Černé pasece, reprezentovaných dnes nejnovější variantou mnohokrát přestavované Černé boudy. Horní i dolní Zinneckerova bouda, z nichž ta první leží ve výši necelých 1 100 m n. m., zaujímají slunnou polohu na jihovýchodním svahu s překrásnými výhledy do českého vnitrozemí. Černá hora však dokáže občas rázně připomenout i svou příslušnost k elitě krkonošských velikánů. Záříjový sníh tu nikoho nepřekvapí.
Kovary pohostinné
Mramorová pamětní deska na domě číslo 20 v ulici Vięskiej v horní části Kovar, upomíná na působení Heinricha Pohla (1849 - 1915), zakladatele a dlouholetého majitele zdejší, dnes již neexistující, továrny na porcelán. Radost z jejího „objevení" při redakční cestě za tradicí výroby porcelánu v podhůří Krkonoš, poněkud zkalil „incident" se současným uživatelem budovy, který se s těžkým kladivem v ruce dost neurvale domáhal vydání naexponovaného filmu, se zdůvodněním, že jde o soukromý majetek. Ve městě, jehož historii již řadu let úspěšně propaguje iniciativní „Stowarzyszenie miłośników Kowar", by si celkem opomíjená památka na výraznou osobnost industriálního rozvoje oblasti z konce 19. a začátku 20. století, která v té době poskytovala obživu (včetně pobočných závodů v Mysłakovicích a Leszczynci) až 2 000 pracovníkům, zasloužila přece jen jinou publicitu. Trauma z vykořenění v příhraničních částech Krkonoš je v Polsku pochopitelně ještě silnější, než na české straně. Víc než půl století od konce války je snad už dost dlouhá doba na to, abychom s pokorou přijali krajinu svých předchůdců, i s jejími přesahy do budoucnosti v podobě stále ubývajících památek, ať již to byl kdokoli.
Foto Jiří Dvořák
In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/2
Muchomůrka v novém
Nedílná součást staré promenádní cesty ze Svobody nad Úpou do Janských Lázní, mile kýčovitý altánek, je zmiňován již v průvodcích po lázeňském okolí z konce 19. století. Na podzim roku 2001 vyšetřilo městské zastupitelstvo Svobody nad Úpou ze svého rozpočtu částku na celkovou obnovu tohoto turisticky jistě zajímavého a přitažlivého objektu. Celkem v tichosti provedenou změnu zaznamenal však jen zlomek veřejnosti při podzimních vycházkách. Zbytečná skromnost v tomto případě není na místě, naopak, každý takovýto kulturní počin si publicitu, alespoň v místních novinách, určitě zaslouží.
Jenny Schon: Česká polka /recenze/
Jenny Schon
Böhmische Polka - Česká Polka
Gedichte
Deutsch - Tschechisch
Übersetzungen von Jen Jensen
S autorčinými fotografiemi v dvojjazyčné úpravě vydal Gest - Verlag: Vechta - Langförden v roce 2005. Cena brožovaného výtisku 10 Euro
Foto Bohdan Holomíček
Kostel sv. Josefa v Dolním Maršově
Maršov I. díl, od roku 1960 součást Svobody nad Úpou, spadal v minulosti pod farní správu v Horním Maršově. Otevřením soukromé školy Prospera Piette v Maršově I. roku 1880 vyvstala naléhavě potřeba vlastního svatostánku i v této samostatné obci, zdůvodňovaná poměrně velkou vzdáleností od kostela v Horním Maršově a především nutností náboženského vzdělávání školní mládeže. Započatá výstavba nového pseudogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově roku 1895 tyto snahy jen posílila. První sbírky na výstavbu kostela v Dolním Maršově byly organizovány již od začátku 90. let 19. století. 1/
Ilustrace Alena Táslerová
Kaplička (dnes již bývalá)
Pozornosti sběratelských „vlčáků" dychtivě sledujících početné on-line aukce na moderním médiu internet, z neznámých důvodů unikla tato nenápadná, o to však zajímavější a hlavně neokoukaná pohlednice. Dva náhodní dražitelé z Německa byli nejspíše motivováni jinými zájmy než znalostí místa, takže jsem měl vlastně kliku. Těm, kteří vyrážejí na Rýchory ze Svobody nad Úpou po zelené značce přes Sluneční stráň mezi oplocenkami studijních ploch Krnap s chráněnou květenou, netřeba tuto scenérii zvlášť představovat. Od třicátých let minulého století, kdy uznávaný rakouský krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (1883 Vídeň - 1963 Salcburk) zde v plenéru maloval předlohu, se celková tvář krajiny zas tak moc nezměnila.
Vila Lygia
Quo vadis, románová freska z počátků křesťanství od světoznámého polského spisovatele Henryka Sienkiewicze (1846 - 1916), vycházející poprvé časopisecky už v letech 1894 - 1896, zaujala nejen slovutný stockholmský výbor, který autorovi udělil v roce 1905 Nobelovu cenu za literaturu. Nová a nová vydání v mnoha jazycích si získávala nové a nové čtenáře. Ne všichni však byli četbou tak nadšeni, aby po jedné z románových postav pojmenovali svou prvorozenou dceru a vzápětí i nově postavený dům.
« 1 153 154 155 156 157 168 » |