Freiheit

Při vší úctě k českým průkopníkům lyžařského sportu v Krkonoších, nelze přehlédnout řadu příslušníků tehdejšího německého etnika, jejichž jména jsou v krkonošské historii zapsána stejně výrazně, jako jméno Josefa Rösslera - Ořovského, Jana Buchara, hraběte Harracha, či Bohumila Hanče. Ze tří „otců" ten nejméně známý je Cajetan Bayer. Neúnavný vrchlabský organizátor, „Otec lyžování", továrník Quido Rotter, stejně jako svobodský papírenský podnikatel Prosper Piette - Rivage, „Otec Krkonoš", propagátor a mecenáš formátu Jana Harracha, si své místo na slunci zasloužili především podporou lyžování nemajetné školní mládeže. Pan učitel Bayer z Janských Lázní jejich vznešené myšlenky realizoval. Ve svém okolí si paradoxně vysloužil titul „Otec sáňkování", i když byl zároveň také jedním z prvních lyžařů. /Kdyby byla pravdivá pozdější informace A. Hinze v ročence HDW 1930 o Bayerově lyžování v Černém Dole již roku 1886, bylo by to dokonce první doložené použití lyží na území Čech./ Dnes není třeba historii vylepšovat a i serioznější údaje řadí černodolského pana učitele - který mimochodem nastoupil na zdejší škole až v roce 1888 - k jedněm z prvních zimních sportovců. Horlivého čtenáře Bayera ovlivnil nejspíš výkon Fridtjofa Nansena, který v roce 1888 projel na lyžích sám napříč Grónskem. Právě pro čtenářský klub v Černém Dole objednal na náklady W. Rennera v roce 1891 první pár lyží z Berlína. Na cestách z Janských Lázní do Černého Dolu se asi osvědčily; podle nich si nadšený lyžař Bayer nechal z javorového dřeva zhotovit vlastní pár. Později si s poštmistrem Schröterem objednali další lyže z obchodního domu Hagen v Oslu. Stál i u zrodu sáňkařského sportu v Janských Lázních. Kolem roku 1900 pořádal závody, o nichž Lessentin později napsal, že byly první nejen v Krkonoších, ale vůbec severně od Dunaje. Spolu s Quido Rotterem a Prosperem Piette - Riwage inicioval Cajetan Bayer v roce 1903 založení spolku zimních sportů „Úpské údolí"...

Měli bychom si občas připomenout ty, kteří prošlapávali stopu mnoha dalším generacím krkonošských lyžařů slavných jmen, byť i tu opravdovou v dávném sněhu na úbočích Černé hory zavál čas.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Druhá krkonošská „expedice" do Štýrských Alp za dalším poznáním kolébky dávných kolonistů, kteří v 16. století pomáhali zabydlet Krkonoše, odstartovala symbolicky v časném prvomájovém ránu, současně se vstupem Česka do staré dobré Evropy, scházející se postupně v EU. Předcházela jí loňská výprava popsaná historikem Miloslavem Bartošem v článku „Cesta za klauzami" (Krkonoše - Jizerské hory 9/2003). Jen jsme oproti loňsku zvolili opačný směr: Nejprve půvabné lázničky Bad Aussee, obklopené ještě částečně zasněženými alpskými vrcholy, s osvědčeným průvodcem panem Lamerem, a pak teprve Vídeň s jejím tajemstvím archivů a antikvariátů.

O starých horácích se v žádném případě nedá tvrdit, že by měli zvlášť mlsné jazýčky. Dostali-li však chuť na „klůt" něčeho tvrdšího, neznala jejich vynalézavost mezí. Dnešní ochránci přírody se málem osypou při pouhém pomyšlení, co vše jim tehdy Krakonoš ze své pomyslné zahrádky marnotratně nabízel. Ve spojení s lihem se na pitelnou kořalku daly zpracovat i ty nejneuvěřitelnější přírodní produkty. Vedle domácích vín se tak v pololegálních palírnách stáčela jaloucouka řečená paratýfus, jeřabinka, višňouka, vořechouka, kořalka z bezinek i bezového květu, červená větrouka z jahod, borůvková rosolka, malinový a ostružinový lesňák, ale i miškulant z lipového květu a medu, hořká z puškvorcového kořene nebo zednická kodercouka ze žita a chlebových kůrek. Nápaditý hostinský Škoda z hospody na Rezku zajistil své rezkovačce z modřínových výhonků málem nesmrtelnost. Stejně tak štěpanický David Honců, který proslavil rodové jméno jiskrně žlutou honcoukou z březové šťávy. Hrabačovští štamgasti z hospody U Jarmary zas nedali sáhnout na vyhlášenou místní „voňavou" šiškouku z malých zelených smrkových šištiček. Konec konců i fámami opředený životabudič - čábrčuk Krakonoše Janouška, není nic jiného než kdysi tak rozšířená enciánka neboli hořcouka. Většina těchto převážně hořkých likérů vznikala původně jako zdravotní nápoje zázračných babek kořenářek, které k medicínské dokonalosti dovedli pověstní „laboranti" z Karpacze. Z jejich vědomostí čerpali výrobci bylinných likérů v mnoha drobných provozovnách rozesetých po severním podhůří Krkonoš. Tím prvním byl Christian Gottlieb Koerner, který založil likérku v Staniszowě, někdejším Stonsdorfu, pod bájnou horou Witoszou, už v roce 1810. Tradiční „Echt Stonsdorfer Bitter" produkují jeho dědici v Německu dodnes.

/Snímek další Koernerovy továrny v Kunicích, dnes součásti Jelení Hory, je z doby mezi světovými válkami/.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/5

„Pijme pivo s bobkem - jezme bedrník, nebudeme stonat - nebudeme mřít." Mnoho podobných popěvků, kterými staří Čechové oslavovali svůj národní mok, upadá pomalu v zapomnění. Obliba oroseného pulitru s čepicí smetanové pěny však neklesá. K nostalgickým vzpomínkám na pospolitou atmosféru hospůdek a rozmanitost chutí výrobků stovek drobných pivovarů s dlouholetou tradicí se druží i vzrůstající zájem o historické předměty s pivní tematikou. Sběratelským hitem posledních let jsou staré pivní lahve s patentním porcelánovým uzávěrem a vylisovaným plastickým firemním nápisem či znakem pivovaru, v neposlední řadě i díky trvanlivosti použitého materiálu. Také pivní tácky jsou poměrně rozšířeným sběratelským oborem, i když ty opravdu staré se vyskytují jen řídce.

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších českých hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná řezbářský artefakt, na němž nezjištěný mistr zvěčnil čelně pivní sud s německým nápisem „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582", včetně dnes již zapomenutého loga podniku. Symbolická postava muže, sedícího v rozjuchané póze obkročmo na sudu, se svými atributy neomylně hlásí k pivovarské chase. V pravé ruce třímá dřevěnou paličku bednářů, v levé pak napěněný tuplák zlatavého moku. Objem břicha a božská korunka na hlavě evokuje Siléna, venkovského démona z řecké mythologie, veselého kumpána a opilce, klátícího se na oslu v čele Bakchových triumfálních průvodů. Nebo je to bájný flanderský král Gambrinus, který podle staré ságy údajně jako první vařil pivo pro franckého vladaře Karla I. Velikého a stal se tak patronem všech pivařů i pivovarníků? Až do konce 60. let minulého století se tato ojedinělá pivovarská památka skrývala pod mnohovrstevným nánosem barev na prostředních dvířkách regálu na nápojové sklo, který stál za výčepní stolicí, dnes již zaniklé trutnovské hospody „U Haranta" v horním levém rohu Krakonošova náměstí. Do populární a levné „čtyřky", kde měli svůj stálý stůl štamgasti i karbaníci, jsme tenkrát chodívali s prominutím, především na vyhlášené koňské speciality. Při rozsáhlé rekonstrukci tehdejší provozovny Restaurací a jídelen, skončila většina dobového zařízení na dvoře jako palivové dříví, aby uvolnila místo umakartovým deskám a vlnitému laminátu. Ruka se sekerou „trutnovského pijana" naštěstí ušetřila, a tak další desetiletí poskytoval útočiště pavoukům v jedné zastrčené kůlně. Po odborném sejmutí nátěrů (z nichž ten poslední, hnusně hráškově zelený, si někteří pamětníci „útulného" interiéru možná ještě vybaví), vyniká temně medová barva starého modřínu, mistrné tahy umělcova dláta a především záměr tvůrce, s jemnou dávkou humoru, oslavit letitou tradici.

In: Výčepní list 5/2003 - příloha Litera

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná dřevěná plastika, umístěná kdysi v bývalé hospodě U Haranta na trutnovském Krakonošově náměstí. Bájný flanderský král Gambrinus, patron všech pivařů a pivovarníků se svými atributy sedí obkročmo na sudu, na jehož víku je německý nápis „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582" včetně pozapomenutého loga podniku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/8

Dřevěný osmiboký altán dal na troskách svého erbovního hradu nedaleko Vlčic postavit zbohatlý obchodník s plátnem Jan František Theer, od té doby „ze Silbersteinu", v roce 1794. Za půldruhého století jeho existence se v podhradí odehrálo lecjaké theatrum. V časech těch nejznámějších dramat, spojených s příchodem chalupáře Václava Havla koncem šedesátých let, už byl však zbořen. Také slavné premiéry divadla Na tahu, pod taktovkou dalšího souseda Andreje Kroba, se odehrály bez jeho stafáže. Zato o bujarých taškařicích německých spolků z okolí z let třicátých, kdy byl nájemcem hradu majitel přilehlého hostince Wenzel Reis, by mohl vyprávět. Kdyby mohl. Jedna z divadelních feerií, spíše však sled živých obrazů s jednoduchým dějem, vznikla dokonce na motivy smyšlenek, pověstí i historických reálií o hradu, které horlivě sbíral učitel Richard Kühnel z Mladých Buků. Autoři ji nazvali „Břečtejnští", podle dalšího z názvů lokality. Vrátili se v ní do bájemi opředeného 11. století a v příběhu nedoloženého zakladatele hradu Wolfa Ulstedta z Cách se na nádvoří hradní ruiny sešly realistické postavičky krkonošských horáků s patronkou horníků, zde důlní čarodějnicí Barborou, i s Krakonošem v zástupu skřítků a víl. „Tak jako od hlavní cesty se cesty v horách rozbíhají v tisíce stezek a pěšin k vrchům a údolím, tak se od skutečnosti rozbíhají cestičky a pěšiny do říše fantazie. Ze světniček bud a tkalcoven v údolích po nich putují ruku v ruce dva veselí tovaryši - pověst  a pohádka". Tolik autoři. Co dodat?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/3