Freiheit

Pozornosti sběratelských „vlčáků" dychtivě sledujících početné on-line aukce na moderním médiu internet, z neznámých důvodů unikla tato nenápadná, o to však zajímavější a hlavně neokoukaná pohlednice. Dva náhodní dražitelé z Německa byli nejspíše motivováni jinými zájmy než znalostí místa, takže jsem měl vlastně kliku. Těm, kteří vyrážejí na Rýchory ze Svobody nad Úpou po zelené značce přes Sluneční stráň mezi oplocenkami studijních ploch Krnap s chráněnou květenou, netřeba tuto scenérii zvlášť představovat. Od třicátých let minulého století, kdy uznávaný rakouský krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (1883 Vídeň - 1963 Salcburk) zde v plenéru maloval předlohu, se celková tvář krajiny zas tak moc nezměnila.

Quo vadis, románová freska z počátků křesťanství od světoznámého polského spisovatele Henryka Sienkiewicze (1846 - 1916), vycházející poprvé časopisecky už v letech 1894 - 1896, zaujala nejen slovutný stockholmský výbor, který autorovi udělil v roce 1905 Nobelovu cenu za literaturu. Nová a nová vydání v mnoha jazycích si získávala nové a nové čtenáře. Ne všichni však byli četbou tak nadšeni, aby po jedné z románových postav pojmenovali svou prvorozenou dceru a vzápětí i nově postavený dům.

125 let nepřetržité výroby porcelánu v Žacléři i právě uplynulých 100 let od nástupu nejvýznamnějšího majitele porcelánky Theodora Pohla do jejího vedení, ponouká ve zvídavých hlavách otázku, co všechno se asi v podhůří Rýchor ve stínu slavnější hornické tradice vyrábělo. Zakladatel rodinné výroby porcelánu, švec Josef Pohl z Desné v Jizerských horách, začal ve své domovské manufaktuře začátkem druhé poloviny 19. století vyrábět tehdy žádané porcelánové hlavičky k fajfkám. A téměř vzápětí i pověstné čalounické cvočky, při jejichž dokončování a zatmelování hřebíčků zaměstnával postupně další a další dělníky. Nejspíš už tenkrát vznikla i posměšná přezdívka „Knöpla Pohl", na kterou slyšeli jeho následníci v několika dalších generacích.

Okřídlené podnikatelské krédo otce amerického automobilového průmyslu Henryho Forda: „Mám - li poslední tři dolary, dám dva na reklamu," se nám v současnosti snaží dokonale zošklivit málokdy vtipné, vlezlé a nevkusné televizní šoty i domovní schránky na poštu, přetékající tiskovinami financovanými mnohokrát zcela nepokrytě na účet zákazníka. Že však správně pochopenou reklamní filozofii nelze od obchodního úspěchu oddělit, je bez pochyb.Jak na to šli naši úspěšní předchůdci, dokládá docela obyčejný užitkový a plně funkční předmět na obrázku. Majitelé porcelánky v Žacléři, založené roku 1878 Heinrichem Pohlem, rozšířili v roce 1925 - 1927 výrobu zavedených upomínkových figurek a drobných porcelánových doplňků k nábytku, o lisované izolátory a pojistky pro vysoké napětí. Nepatrným zásahem vtipně upravená forma části vysokonapěťového izolátoru, produkovala při každém pálení i tento výrobně nenáročný praktický popelník pro kuřáky. Denně na očích, propagoval i na těch nejobyčejnějších místech firemní značku svého výrobce určitě účinněji, než dnešní les velkoplošných panelů podél dálnic, které už většinou nikdo ani nevnímá.

Foto Vladimír Dyntar

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/5

Minulost se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude.

/Jára da Cimrman/

Znovuobjevená fakta pozměňují i některá data a události z historie podnikání několika generací dynastie Pohlů a jejich továren na výrobu porcelánu v Krkonoších.

K oblastem s rozvinutou manufakturní výrobou porcelánu na počátku 19. století lze vedle Karlovarska či okolí slezského Waldenburgu směle počítat i území Jizerských a Lužických hor. Především zvýšená poptávka po tehdy oblíbených výrobně nenáročných porcelánových dýmkových hlavičkách, zvedla z verpánku podnikavého desenského ševce Josefa Pohla /*1820/, známého mezi sousedy jako „Bauer Jachims - Seff". Již počátkem padesátých let 19. století začal od zaběhnutější konkurence vykupovat t. zv. režné zboží, které v primitivních domáckých podmínkách dokončoval malbou a pasířskými doplňky. Ještě před tím se stihl oženit s Barbarou Schnabelovou, příslušnicí dalšího jizerskohorského podnikatelského rodu. Své pověsti činorodého člověka nezůstal nic dlužen ani v rodinném životě. Z celkem dvanácti jeho dětí sedm synů dožilo dospělosti a všichni otcovy podnikatelské geny úspěšně zúročili. Statečnosti manželky dílovedoucího Hübnera, která svého kmotřence, Pohlova druhorozeného syna Heinricha /*1849/ vynesla z výrobny zachvácené požárem, vděčíme za věrohodné informace, které pozdější vážený majitel porcelánky v Kowarech sepsal.

V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí je pod inventárním číslem H 6026 uložena látková šerpa bohatě zdobená různými dekoracemi a odznaky. Mnohé s typickou krkonošskou tematikou nesou nápis Gigantea.  Najdeme tu pěkný plechový odznak s výraznou postavou Rýbrcoula podle Moritze Schwinda, lunetu s pohledem na Sněžku i dojemně naivní dřevěný soustružený terčík s malovaným obrázkem sovy na lyžích. Jednou z výtvarně nejzdařilejších je „řádová" dekorace ve tvaru ostře vykrojeného maltézského kříže, v jehož středu je umístěna hlavička sovy. Mezi rameny kříže se rytmicky opakuje stylizovaná tvář vládce Krkonoš v podobě řepy. Závěsná stuha v barvě žluto-modro-bílé je po vzoru rakousko-uherských vyznamenání složena do tvaru trojúhelníku. Na ramenech kříže je rozložený nápis GI-GAN-TE-A a číslice 51. Stejně jako šestnáct dalších odznaků patří i tento pěkný pozlacený kříž záhadnému a posledních padesát let tabuizovanému spolku Schlaraffia.

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.