Freiheit

Dnes již téměř starožitný pokus o řeč vázanou nabízím raději skrytě ve formátu pdf s patřičnými rozpaky, jako důkaz do jakých extrémů až může jinak normální člověk zajít jsa zamilován. Červeně označená slova nemají žádný zvláštní význam. Jsou to jen neodstraněné stopy po poslední korektuře, za které se omlouvám. Jako protiváhu nabízím tradičně dokonalou grafickou úpravu literární přílohy Výčepního listu.

Nejdříve však si kupme noviny

Ať zvíme, co se to tu přihodilo

(Guillame Apollinaire: Prsy Tiresiovy)

Prokletím nás, co jsme si jako koníčka osedlali historii, je neustálé pokukování do zpětného zrcátka. Ve víru událostí nás zajímají nejvíc ty, co se už staly. Je-li odstup let navíc pěkně zaokrouhlený, tím lépe. Před sto lety například získali Japonci ve válce s Ruskem slavný přístav Port Artur, baron Gautsch se stal ministerským předsedou v Rakousku-Uhersku a v Malých Svatoňovicích byla založena báňská společnost. Půl století uplynulo od ukončení mé povinné školní docházky i od podepsání vazalské Varšavské smlouvy. Výročí, výročí, výročí. Na některá lépe zapomenout, jiným „věnec budiž dán".

Foto Milan Hencl

ač nevzdělán a co se fotografování týče panic nepolíbený, považuji Tě bez nadsázky za Mozarta současné české krajinářské fotografie. Alespoň té krkonošské - Tvé nejoblíbenější - určitě. Dokonce i všichni ti žijící věhlasní krkonošští bardi lovů beze zbraní, jak bývá kořistnické uchvácení kousíčku té nekonečné krásy přírody hledáčkem kamery vzletně nazýváno, to dnes s pokorou uznávají. Dost možná se chlapácky snaží spolknout i hořkou kapku kolegiální závisti, že „enfant terrible", za kterého Tě léta považovali (který se jen tak mimochodem už ale také potkal s Abrahámem), se naprosto suverénně zařadil mezi Mistry svého oboru a v mnohém je i převyšuje. A to nemám na mysli jen pověstnou fyzickou výšku Tvé kolohnátské postavy.

Foto Ctibor Košťál

Nejsem sám, pro koho je Míla Bartoš poslední záchranou v tápání krkonošskou minulostí. Za dveřmi jeho pracovny zní dotazy ve všech třech jazycích Krkonoš - češtině, němčině a stále častěji i polštině. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, se kterým Míla spojil celý svůj dosavadní produktivní věk, tak v jeho osobě naplňuje ideu významného správce sbírek v první polovině minulého století, dr. Karla Schneidera, být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu. Instituce se slušným renomé i za hranicemi republiky, oslaví zakrátko 120 let svého trvání. Nemělo by zapadnout, že celou třetinu té doby „byl u toho" mraveneček Bartoš.

Foto Ctibor Košťál

Josefinský kult, vzedmutý vlnou sílícího německého nacionalizmu v poslední čtvrtině 19. století, inicioval stavbu pomníků významného reformátora na habsburském trůnu také v řadě míst Krkonoš a Podkrkonoší, která Josef II. v mnoha případech osobně navštívil. Malou obec Markoušovice v Jestřebích horách poctil návštěvou na podzim roku 1771, kdy byla země postižena strašlivou neúrodou a hladomorem a je mu přičítána hlavní zásluha na výstavbě zdejšího kostela a školy. Jeden z řady unifikovaných litinových figurálních pomníků ze Salmovských železáren v Blansku mu místní občané slavnostně odhalili 2. 9. 1883. Jako nenáviděný symbol Rakousko-Uherska byl po vzniku samostatného Československa z prostranství před školou „uklizen" do přítmí hasičské zbrojnice. O více než půl století později se ho při jedné „železné neděli" markoušovičtí hasiči rozhodli odvézt za mrzký peníz do šrotu. Na štěstí jej vykoupil jeden z rozumnějších sousedů a s tichým souhlasem tehdejšího vedení obce umístil na soukromém pozemku před svou chalupou. Jen poněkud divadelní nátěr, podložený jistě těmi nejlepšími úmysly, má vedle početných obdivovatelů, kteří do zastrčeného koutu obce zamíří, i své radikální odpůrce. Jak jinak?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků.             (Ernest Denis)

Obdiv, jaký sklízel „selský císař" Josef II., panovník z nenáviděného rodu Habsburků a představitel absolutistického centralismu v České kotlině, zdaleka ne tak nadšený v ostatních zemích rozlehlé monarchie, byl v Krkonoších a jejich podhůří vystupňován téměř k zbožštění. Jako snad žádný jiný z dlouhé řady vladařů před ním ani po něm, navštívil oblast severovýchodního pohraničí osobně několikrát a vyoral tak trvalejší brázdu než na poli u Slavíkovic v paměti současníků, které si při letmých setkáních, často i inkognito jako tajemný „von Falkenstein", získal svou laskavostí a spravedlností. Vedle babičky Boženy Němcové také generace chudých horáků opatrovaly i v nejvyšší nouzi stříbrný křížový tolar se sličným profilem císaře, jako vzácnou památku.

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.