Freiheit

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná dřevěná plastika, umístěná kdysi v bývalé hospodě U Haranta na trutnovském Krakonošově náměstí. Bájný flanderský král Gambrinus, patron všech pivařů a pivovarníků se svými atributy sedí obkročmo na sudu, na jehož víku je německý nápis „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582" včetně pozapomenutého loga podniku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/8

Dřevěný osmiboký altán dal na troskách svého erbovního hradu nedaleko Vlčic postavit zbohatlý obchodník s plátnem Jan František Theer, od té doby „ze Silbersteinu", v roce 1794. Za půldruhého století jeho existence se v podhradí odehrálo lecjaké theatrum. V časech těch nejznámějších dramat, spojených s příchodem chalupáře Václava Havla koncem šedesátých let, už byl však zbořen. Také slavné premiéry divadla Na tahu, pod taktovkou dalšího souseda Andreje Kroba, se odehrály bez jeho stafáže. Zato o bujarých taškařicích německých spolků z okolí z let třicátých, kdy byl nájemcem hradu majitel přilehlého hostince Wenzel Reis, by mohl vyprávět. Kdyby mohl. Jedna z divadelních feerií, spíše však sled živých obrazů s jednoduchým dějem, vznikla dokonce na motivy smyšlenek, pověstí i historických reálií o hradu, které horlivě sbíral učitel Richard Kühnel z Mladých Buků. Autoři ji nazvali „Břečtejnští", podle dalšího z názvů lokality. Vrátili se v ní do bájemi opředeného 11. století a v příběhu nedoloženého zakladatele hradu Wolfa Ulstedta z Cách se na nádvoří hradní ruiny sešly realistické postavičky krkonošských horáků s patronkou horníků, zde důlní čarodějnicí Barborou, i s Krakonošem v zástupu skřítků a víl. „Tak jako od hlavní cesty se cesty v horách rozbíhají v tisíce stezek a pěšin k vrchům a údolím, tak se od skutečnosti rozbíhají cestičky a pěšiny do říše fantazie. Ze světniček bud a tkalcoven v údolích po nich putují ruku v ruce dva veselí tovaryši - pověst  a pohádka". Tolik autoři. Co dodat?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/3

Magická přitažlivost třpytivého žlutého kovu a bájemi opředená místa jeho přírodního výskytu, lákají do rýchorského zlatonosného revíru, ještě téměř čtvrt tisíciletí po ukončení těžby, stále nové zvědavé průzkumníky. Tentokrát jen osamělý čáp, využívající s vrozenou bravurou termiku nad Sklenářovickým údolím, netečně zaznamenal pestrobarevnou skupinku rojící se v deštivém sobotním aprílovém ránu na křižovatce turistických cest u informační tabule. V pláštěnkách s kapucí a v pomačkaných hučkách museli z té výšky připomínat nejspíš sedm osiřelých trpaslíků. Kdyby nebyl ignorant a letěl s nimi po proudu Zlatého potoka na konec osady Bystřice, mohl pozorovat, jak se ten majestátný rozšafa v čele co chvíli zastaví a důležitě určuje rukama směr pohledů ostatních. Zatím, co mu ten nejmenší permoníček snaživě vnucuje jakousi černou krabičku, další si ho s odstupem přes podobnou krabici prohlíží. Dva staříci souputníci s prokvetlými plnovousy jsou očividně asynchronně naprogramováni: jeden souhlasně přikyvuje, druhý energicky vrtí hlavou. Rtuťovitý neposeda neustále kamsi odbíhá - tu přivoní k rašící bledulce, hned zas něco kutí u potoka s vysloužilým talířem. Poslední holobrádek, stále o krok pozadu, vysílá paží v krátkých intervalech nějakou neznámou morseovku směrem k pobíhajícímu psisku, slyšícímu občas na jméno Kuba. Odtud ze země jsou to, až na moji maličkost, všechno mistři svého oboru, kteří se přes relativní nepřízeň počasí sešli při miniexpedici pracovně nazvané Zlatinka 2002.

Nestárnoucí hlasy zvonů slaví i žalují a lid, nepřestávající jim naslouchat, souznívá srdcem se srdci jejich s vroucím přáním, aby již nikdy netloukly na poplach.              /František Halas /

Zvony. Hudební nástroj s bijícím srdcem, rozechvívající metrákovou masu ušlechtilého kovu do velebných tónů. Tvar posvěcený staletími, vyráběný technologií po věky neměnnou. Jejich zvuk provází nespočetnou řadu generací lidského pokolení. Ať již svolává k modlitbám, burcuje do boje, či varuje před živly, včetně válečného běsnění, svým laděním vytváří nezaměnitelný genius loci krajiny našeho bytí. Osudy zvonů bývají rozmanité. V uzlových bodech však navzájem velmi podobné. Nebýt barbarského 20. století se svými dvěma globálními válkami, kdy byla většina zejména evropských zvonů ponížena bez ohledu na jejich výtvarnou a historickou hodnotu na pouhý materiál pro potřeby válečného průmyslu, byly by živým pojítkem dávné historie se současností. Bohužel, „přežilo" jich jen velmi málo.

Ideály Sokola dorazily do převážně německé Svobody nad Úpou teprve s novými osídlenci po roce 1945. Mladí a nadšení, posíleni dlouholetou tradicí předválečného Sokola ve svých domovských obcích, založili velmi brzy aktivní a poměrně početnou místní jednotu. Navázali nevědomky i na činnost svých vystěhovaných předchůdců, po nichž zdědili střechu nad hlavou. Svobodská sokolovna, dnes velmi zchátralá a zanedbaná, byla v té době výstavnou a opečovávanou turnhalle, na kterou byli svobodští náležitě pyšní a kterou jim široké okolí neskrývaně závidělo. Německý tělocvičný spolek „Svoboda - Maršov", založený v lednu 1884, položil její základní kámen 13. srpna 1896 a od roku 1897 slouží budova vídeňského architekta Lanterbacha veřejnosti. Konkurz na její výstavbu vyhrál nabídkou celkových nákladů ve výši 15 200 zlatých, svobodský mistr zednický Franz Wanka. Nic z toho tehdejší sokolíci nevěděli a ani je to nezajímalo. Výhodu vlastního sportovního stánku brali jako dějinné faktum. Mít vlastní tělocvičnu však taková samozřejmost zase nebyla. Podle statistiky z konce roku 1947 se tím mohlo pochlubit jen 1 177 jednot z celkových 3 367, což je zhruba třetina.

Vkusné civilní ztvárnění aliančního znaku dvou novodobých šlechtických rodů z řad významných průmyslových podnikatelů krkonošského podhůří, nabízí svatební medaile Clemense rytíře von Walzel - Wiesentreu a Rosy von Piette - Rivage z 15. září 1913. Oba rodové erby na intimní stříbrné ražbě z Maršova I., pocházejí z druhé poloviny 19. století. Ten heraldicky vpravo, čtvrcený na dvě zlatá a dvě červená pole /z nichž horní vyplňují tři zlaté hvězdy a spodní napříč ležící, třikrát převázaný snopek lnu/ přeťatý kosmým černým pruhem se zlatým strojním tkalcovským vřetenem, získal ženichův prastrýc Klement Walzel, zakladatel přádelny lnu v Poříčí u Trutnova. Tento syn obchodníka s plátnem, obdržel za své zásluhy o rozvoj průmyslu vysoká rakouská vyznamenání a 9. března 1874 i povýšení do rytířského stavu s predikátem „von Wiesentreu". Levý štít dělí černý Antonínský kříž. Horní modré pole vyplňuje erbovní figura rodu Piette, vzlétající mořská vlaštovka. Ve spodních dvou stříbrných polích je po jedné zlaté poutnické mušli sv. Jakuba. Otec nevěsty, která se na rozlišení od matky psala Rosl, legendární „Otec Krkonoš" svobodský papírník Prosper Piette - Rivage, byl císařem Františkem Josefem I. poctěn šlechtickým titulem spolu s bratry Luisem a Juliem 20. 12. 1898. Opis se jmény novomanželů dělí plastická rytířská koruna nad erby, doplněnými drobnou rozvilinou. Medailka je nejen milou osobní památkou, ale též reprezentativní ukázkou regionální heraldiky.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/3

Ještě v polovině minulého století v terénu zcela obvyklá jednoduchá konstrukce, vyznačující trigonometrický bod a pamatující nejspíš Rakousko - uherské katastrální vyměřování, stávala na kótě 681 m, necelý kilometr vsv od Svobody nad Úpou. Původní obyvatelé přiřkli vyvýšenině ne zrovna vynalézavé a nejen v Krkonoších poměrně rozšířené jméno Kühberg, v tomto konkrétním případě překládané jako Kraví vrch. I když v obecné mluvě a dokonce na některých mapách se často užívá i Kraví hora. Plochý nevýrazný vrchol rozlehlého kopce z první linie předhoří zádumčivých Rýchor byl ještě po druhé světové válce z valné části nezalesněnou, hospodářsky využívanou krajinou.  Z údolí Úpy vybíhá příkrou Sluneční strání, pokrytou v té době vrstevnicovými teráskami políček a luk. Dnes je stráň ve spodní části zastavěna rodinnými domky a její horní partie pokrývá vzrostlý smíšený les. Jen zasvěcenci a možná ještě nějaký náhodný houbař vědí o nenápadné smaltované tabulce na červenobíle příčně pruhovaném železném sloupku označující výškovou značku státní triangulace v současnosti. Drobný terénní val na snímku je mezi stromy stále patrný. Po trianglu však ani stopy. Čas odvál i téměř identickou stavbu na protilehlém svahu úpského údolí na Janské hoře.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/3