Freiheit

Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí.  Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12

Šťavnatá zeleň obhospodařovaných horských luk, charakteristická pro osídlené oblasti Krkonoš, prošla za poslední půlstoletí výraznou přeměnou. Šetrné ruční kosení nahradily k přírodě necitlivé stroje /i když chválabohu, že se aspoň sekalo/. Přirozené hnojení kejdováním vytlačila zkázonosná chemie. S poválečnou výměnou obyvatel zmizela příslovečná „štábní kultura" německého etnika a její místo zaujal bohémský postoj ke krajině většiny nových osídlenců. Hory patřily pracujícím a zároveň nikomu a jenom strach ze všemocných „komančů" z okresního sekretariátu nutil držitele pozemků, aby je jakž takž udržovali. S poslední společenskou změnou poměrů zmizel i ekonomický stimul udržování luk. Jestli je horácké nebe, kroutí tam generace Sagasserů, Hoferů, Rennerů, Kneifelů či Bönschů nejspíš nevěřícně hlavou. Kdysi tak ceněné horské seno nikdo nechce! Honba za ziskem z turismu zaslepuje oči novým majitelům bud. Investovat jen do krásy přírody nikdo z pragmatiků nechce. Až ale všechny květnaté louky zarostou invazním plevelem a náletem dřevin, budou sem turisté ještě jezdit?

Růžena Řezníčková, Ing. Jaroslav Řezníček - Nakladatelství Altair Trutnov 2006

Motto: „Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních kolegů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky a já jsem jeden z nich."                                                                         ( Charles Bukowski)

S publikacemi využívajícími dobové fotografie či pohlednice k porovnání minulosti měst a obcí s dneškem se v posledních letech roztrhl pytel. Přesto si myslím, že je jich stále málo, o čemž svědčí i jejich neklesající obliba. Trutnovské nakladatelství Altair vydalo po čtyřleté přestávce již druhý díl kvalitně vypraveného titulu „Trutnov - toulky minulostí a současností ve fotografii" zkušené autorské dvojice Růženy a Jaroslava Řezníčkových. Na celkovém moderním pojetí, bez nostalgických vzdechů nad zaniklým půvabem starobylých zákoutí, ale i bez nekritického vynášení architektonických zásahů do vzhledu města v současnosti, má jistě nemalý podíl spolupráce s mladou nastupující generací badatelů z Muzea Podkrkonoší i Státního okresního archivu v Trutnově.

Z módní vlny historických pohlednic těží vydavatelé regionálních vlastivědných publikací i spotřebního komerčního zboží. V případě kalendářů nasadilo laťku docela vysoko již před lety jilemnické nakladatelství Gentiana. A to i přes současný odklon od fundovaných historických miniatur k staromilským citacím z dobové literatury. Mnozí následovníci se s ním k jejich chvále snaží držet krok. Sběratelé, ochotní zapůjčit kouzelné obrázky ze svých sbírek k reprodukci, se najdou vždycky a na jejich více či méně kvalitním vytištění nejde díky moderní technice zas tak moc pokazit. Horší už je to s doprovodnými texty. Kalendář má sice omezenou životnost a pár řádků informací jistě nechce a ani nemůže nahradit byť i docela malou encyklopedii. Přesto by měly poskytovat pokud možno ověřené, seriózní a pravdivé údaje. Směstnat mnohdy několik stránek dějepisných dat do lapidární zkratky je ten nejtvrdší oříšek a mezi zástupem povolaných, možná i nadšených a pracovitých, je jen málo vyvolených. Bez důkladného studia a ještě lépe důvěrného vztahu k dané oblasti a osobnímu poznání místních reálií by se do toho autor snad ani neměl pouštět.

Časopis Krkonoše vychází už třiatřicátý rok; zprvu jako čtvrtletník, pak šestkrát do roka a od svých desátých narozenin měsíčně. Za ta léta je to pořádný štos pestrého čtení, nejen o krkonošském regionu, ke kterému se stále častěji vracejí badatelé i prostí milovníci krás našich nejvyšších hor. Myšlenka, uspořádat přehledný rejstřík, který by usnadnil vyhledávání jednotlivých hesel z bohatého fondu pramenných materiálů, zrála v přemýšlivých hlavách několik let. A s dostupností výpočetní techniky stále intenzivněji. Vidina té hory údajů však dosud dokázala odradit i ty nejpracovitější potencionální autory. Jak říká přítel Vladimír Komárek: „Van Goghem by chtěl bejt každej. Jen to ucho aby si za něj uříz' někdo jinej." Představa početného vědeckého týmu odborníků na krkonošskou problematiku a počítačových expertů, včetně eventuelního převedení textu do digitální podoby, je v české kotlině ještě stále vzdálené sci-fi. Tady tu kládu na sebe vzali dva důchodci, z nichž jeden /jako v tom vousatém vtipu o policajtech/ umí číst a druhý psát. Usoudili jsme, já a moje žena, že po letech soužití, kdy jsme spolu dokázali i tapetovat, jsme pro takový úkol přímo předurčeni. Domnívali jsme se dokonce, že máme dostatek volného času, který tak využijeme na něco, snad, užitečného. Žena na rozdíl ode mne a většiny svých vrstevnic, co by se počítače ostentativně nedotkly ani klacíkem, zvládla nejen „cvrkání kuliček" v jednoduchých hrách, ale jakž takž i psaní. No a já jsem za znalce přes krkonošskou tematiku. Ta pověst, kterou si osobně už léta buduju, jak je vidět, zapouští kořínky. Leč veškerá skromnost stranou! Rozeznat Rudník, někdejší Heřmanovy Sejfy od Rudníku v Rudné rokli na úbočí Sněžky nebo v hesle „pan řídící Jan Buchar" oddělit nadšeného propagátora turistiky a lyžování od poutavého vypravěče kerkonošských poudaček, ještě svedu. Jen rozdíl mezi nižšími a vyššími rostlinami se mi vyjádřit v centimetrech občas nepovede.

Foto Jiří Dvořák

Zvýšený zájem o žacléřské černé uhlí, vyvolaný nástupem průmyslové revoluce v polovině 19. století, přinesl městu na úpatí Rýchor nebývalý rozvoj. Těžba uhlí, započatá údajně už v druhé polovině 16. století, výrazně stoupla a zvýšený nábor horníků v celých Čechách po roce 1896 přivedl do Žacléře spoustu rodin, kterým chybělo ubytování. Po vzoru první dělnické kolonky v tzv. Pětidomí z let 1868 - 1870, na jejímž místě v Revoluční ulici dnes stojí řadové rodinné domy, zahájilo „Kamenouhelné těžařstvo bratří Möllerů" v roce 1876 výstavbu prvních hornických domů v Lamperticích. Tyto „dělnické kasárny" byly kvůli poškození v důsledku poddolování zbořeny v roce 1982. Majitelé jednotlivých dolů, těžařské společnosti a majoritní akcionáři, utvořili v letech 1896 - 1898 silnou akciovou společnost - Západočeský horní akciový spolek Žacléř /WBAV - Westböhmischen Bergbau Actien Verein/ se sídlem ve Vídni, která doly vlastnila až do roku 1945; jen po vzniku samostatného Československa přesídlila do Plzně. Začátkem třicátých let minulého století vlastnila uvedená společnost v Žacléři, Lamperticích, Černé Vodě a Královci celkem 53 obytných domů s 570 byty. Na její náklady byly postaveny obě největší hornické obytné kolonie, které významně posunuly hranice zastavěné části města na sever a svým architektonickým výrazem se vedle těžních věží staly charakteristickým identifikačním prvkem Žacléře.

Tlumené výbuchy „rychlých špuntů" zanikly v šumění deště a hliněná terina s perlivým mokem zvolna kolovala ve zkřehlých rukou. Skupinka přátel Veselého výletu, galerie v Temném Dole a stejnojmenného sezonního časopisu východních Krkonoš v čele s iniciátory celé akce, bratry Klimešovými z Horního Maršova a několik náhodných turistů tak oslavili návrat starého žulového rozcestníku na křižovatku u Pražské boudy na Lučinách. Lapidárium remedium, další z aktivit Veselého výletu, které si vytklo za cíl nejen shromažďování a uchování poničených či ohrožených kamenných svědků minulosti, ale i jejich obnovu a navrácení na původní místo v krajině, si tak může odškrtnout první úspěšně splněnou položku.

Čtyřboké žulové rozcestníky, zřizované Rakouským krkonošským spolkem od osmdesátých let minulého století, zároveň s budováním sítě turistických cest, najdeme v Krkonoších na mnoha místech ještě dnes. Ten u Pražské boudy, téměř na rozhraní katastrů Černého Dolu, Velké Úpy a Pece pod Sněžkou, jen kousek od hranic Janských Lázní, byl rozvalen při stavbě silnice a víc než dvacet let ležely jeho části zarostlé v trávě. Opravený, vyčištěný s nově vysekaným českým textem, byl znovu instalován 3. 8. 1996.