Freiheit

Na fotografii, kterou starý pán v roce 1932 dokonce vlastnoručně podepsal, je Gustav Alfons hrabě Swéerts-Sporck /1854-1933/, patron Sporckovy nadace a protektor mnoha spolků. Nositel jména, které do krkonošské historie zapsal jeho slavnější předek František Karel Rudolf hrabě Swéert-Sporck /1688-1757/. Tento zeť barokního kavalíra, mecenáše umění a zakladatele Kuksu, Františka Antonína hraběte Sporcka, získal sňatkem s jeho dcerou Annou Kateřinou 17. dubna 1712 a následnou adopcí nejen pohádkový majetek, ale především jméno, jehož zvuk otevíral dveře do té nejvyšší společnosti. Po tchánově smrti pravděpodobně druhý velmistr Řádu svatého Huberta byl vynikajícím agrárním odborníkem své doby. Na svém panství v Lysé nad Labem jako první v Čechách zavedl pěstování jetele a provozoval první soukromou hospodářskou školu. Byl též spoluzakladatelem pozdější Akademie zemědělských věd v Praze. V roce 1746 se stal odborným poradcem hraběte Bedřicha Harracha a dohližitelem nad jeho jilemnickými statky. Stál tak u kolébky systematického budního hospodářství v západních Krkonoších. Jeho experimenty /dlužno podotknout, že ne vždy úspěšné - viz pěstování obilí na Labské louce/ jako pastva dobytka nad horní hranicí lesa, zákaz pasení v lese, hnojení luk a především rozkvět mnoha bud, které existují dodnes, poznamenaly tvářnost Krkonoš na staletí. Gustava Alfonse nám loni znovu připomněl vzácný nález listiny Okrašlovacího spolku v Choustníkově Hradišti z roku 1901, v podstavci tamního pomníku F. A. Sporcka. Jeho posledním žijícím potomkem je letos osmdesátiletý Dr. Petr hrabě Swéerts-Sporck z Langenu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Když 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo, předznamenala zároveň tragický osud této malebné vesnice v zapomenutém koutu krkonošské přírody. Osada se prvně připomíná roku 1515. Vznikla však nejspíš mnohem dříve kolem původní sklářské pece. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století. V bukovém příšeří Bartova lesa stále jakoby dozníval halas kovkopů Kryštofa z Gendorfu a množství zachovalých hornických stařin dodnes připomíná ohromný rozsah díla. Chudá naleziště se záhy vyčerpala, horníci odešli za lepším a pro místní zbyl klopotný život hospodářů na kamenitých políčkách sevřeného údolí někdejší Staré Vody. Ještě na začátku 20. století měla vzkvétající obec s vlastní samosprávou, školou, mlýnem a dvěma hostinci 220 obyvatel ve 42 domech. Ti byli po druhé světové válce vyhnání do Německa. Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili. Z nepochopitelných důvodů nedostaly Sklenářovice, ani Verneřovice na odvráceném svahu Sklenářovického vrchu, šanci na záchranu prodejem chalupářům. Definitivní konec přišel s akcí „Demolice" v roce 1959 - 60. Ženijní jednotka československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Bohužel i celé Sklenářovice.

Biografický slovník osobností Krkonoš byste v knihovnách hledali marně. Tahle rukavice hozená regionálním historikům se stále ještě povaluje v prachu. Dočká - li se přece jen někdy realizace, určitě by v něm nemělo chybět heslo: Pauer, Bernhard, MUDr. Tento pilníkovský rodák (7. 6. 1827) a letitý občan Trutnova, kde v sotva načatém 82. roce života 21. 6. 1908 zemřel, si to svou obětavou prací lékaře, politika a spisovatele nepochybně zaslouží. Medicínu studoval na univerzitách v Praze a ve Vídni a na doktora promoval v roce 1858. Jako praktický lékař nastoupil do Krušnohoří, ale již v následujícím roce 1859 přesídlil do Trutnova. Zároveň zastával místo sezónního lázeňského lékaře v Janských Lázních. Při bojích v okolí Trutnova v prusko - rakouské válce 1866 ošetřoval raněné v řadách rakouského Červeného kříže, za což byl císařem Františkem Josefem I. dekorován jedním z nejvyšších rakousko - uherských vyznamenání - zlatým záslužným křížem s korunou. Ve volbách roku 1867 byl zvolen zemským poslancem za venkovský volební obvod č. 41, zahrnující Trutnov, Hostinné, Maršov a Žacléř. V letech 1867 - 1873 byl rovněž poslancem říšské rady. Dlouhá léta přispíval do Libereckých novin (Reichenberger Zeitung). V regionální literatuře je dodnes ceněný jeho tištěný průvodce po Janských Lázních a okolí, který ve druhé polovině 19. století vyšel v několika vydáních. Lázeňské město mu jako gesto uznání udělilo k osmdesátinám titul čestného občana. Již dávno před tím tak učinilo město Trutnov, 21. 4. 1867 Svoboda nad Úpou, Maršov, Pilníkov a další obce. Doktor Pauer, vážený člen mnoha profesních i společenských organizací si velmi považoval také čestné členství trutnovského spolku vojenských vysloužilců. Funkce, tituly a posty člověka Pauera jsou dávno zapomenuty, a kdyby snad po něm nezbylo nic jiného než útlá knížka, přibližující historické události a místopis lázeňského střediska pod Černou horou, je to stále víc než hodně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/7

Prudký inflační vývoj měny v Německu po I. světové válce a nedostatek zákonného, státem vydávaného oběživa, především drobných nominálů, přinesl záplavu náhradních platidel vydávaných peněžními ústavy, obecními i městskými úřady a institucemi, spolky i jednotlivci. Původní záměr byl záhy nahrazen i důvody politickými, propagačními i spekulativními. Dnes se těmto platidlům neplatidlům říká všeobecně „nouzovky". Ani krkonošské město Kovary nezůstalo pozadu a k potěše současných sběratelů vydalo řadu zajímavých papírových nouzovek. Veduta města s farním kostelem Panny Marie a krkonošskými vrcholy s dominující Sněžkou v pozadí, zdobí jednu z početné série nouzových poukázek označenou jako A v hodnotě 50 pfeniků, kterou na začátku 20. let minulého století vydala městská spořitelna v Kovarech ve prospěch výboru pro stavbu pomníku spoluobčanům, padlým ve válečných letech 1914 - 1918. Náměty dalších nominálů jsou vzaty z kovarské historie. Jednomarkovka zobrazuje starou vápenku v Horních Kovarech v roce 1840. Náměstí s radnicí z roku 1820 je za 2 marky. Za tři lze spatřit příjezd osídlenců z tyrolského Zillerthalu v září 1837. Na nejvyšší pětimarkové hodnotě je zámek Neuhof, dnes Radociny - Nowy Dwór, jak vypadal v 18. století. Autorem malířských předloh byl W. H. Lippert. Barevný tisk poukázek o jednotných rozměrech 60 x 90 mm provedla firma Flemming - Wiskott z Hlohova. Vedle svého finančního poslání byly v době svého vzniku zajisté působivou propagací starobylého hornického města na úpatí Krkonoš. Dnes jsou navíc i poučným studijním materiálem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/10

Početná obec sběratelů notafilií /papírových platidel/ má i své specialisty, zajímající se o t.zv. nouzovky. Těm nejběžnějším z období inflace po I. světové válce, kterých poražené Německo i Rakousko chrlilo nepředstavitelná kvanta, nejprve jako náhražku drobného kovového oběživa, později jako výhodný sběratelský artikl, se v odborné hantýrce pohrdavě přezdívá „šestákoviny". Obce a města, spolky, instituce i soukromé osoby vydávaly své vizitky většinou nízkých nominálních hodnot v rozličném výtvarném provedení, na papíře různé kvality, od bankovkového přes kancelářský, až po obyčejný karton. Ale také na dřevě, kůži nebo hedvábí. V nevyčerpatelné škále motivů se objevují i náměty z Krkonoš, zejména na pruské straně hor na nejrozšířenějších platidlech Jelení a Kamenné Hory. Publikovaných 75 haléřů tyrolského hornického města Schwaz, které vydalo s datem 31. ledna 1921 celkem šest sérií o nominálech 10, 30, 50, 60, 75, 90 haléřů, nese na rubu zemský znak Tyrol a dvě architektonické dominanty města. Na líci s textem jsou faksimile podpisů starosty a radních. Dominující je však postava středověkého landsknechta v lehkém brnění.

Svatá Kateřina alexandrijská, oblíbená světice Karla IV. a patronka filozofické fakulty jím založené pražské univerzity, se zapsala i do srdcí mnoha generací obyvatel podkrkonošské obce Chotěvice. Jí byl zasvěcen kostelík na 523 m vysoké vyvýšenině, nesoucí rovněž její jméno. Podle staré pověsti jej založili dva bratři už v roce 1373. Při pohledu na ladné křivky zvonku z jeho věže, zachyceného při slavnostním svěcení fotografem Walterem z Hostinného, se vybaví i pohnuté osudy kaple. Již roku 1424 byla spolu s farním kostelem vypálena husity. Neušetřila ji ani třicetiletá válka. Od roku 1644 čekala na obnovu dvaadvacet let. Radikálně přestavěna byla svatyně znovu za působení lokalisty Franze Raaba v roce 1836. Zděná stavba s apsidou a půlkruhovým triumfálním obloukem měla z obou stran snížené přístavky. Jeden se vstupní halou, druhý s žalářovaným Kristem ve výklenku. Nad chrámovou lodí byla dřevěná věžička se dvěma zvony, s lucernou a kopulí, ukončená křížem. Věž i střechu pokrýval šindel. Ti nejstarší pamětníci si vzpomínají, jak byl interiér kostela po první světové válce nákladně upraven, včetně celkového vymalování a zrestaurování hlavního oltáře, kazatelny i křížové cesty. /Z té doby je nejspíš i otištěná fotografie./ Celkový dojem umocňovala uměleckým kováním zdobená zpovědnice a především oltářní obraz malovaný nadanou hraběnkou Gabrielou Deymovou a v předsálí stará olejomalba „Ležení rytířů u Kolína". Několik poválečných bezbožných desetiletí církevním památkám hrubě nepřálo. Kostelík brzy zchátral natolik, že hrozil zřícením. Svatá Kateřina prý obrátila na víru 50 filozofů. S komunisty se jí to bohužel nepodařilo. Kostel jí zbořili v měsíci lásky a nadějí - 5. května 1966.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Myšlenka trutnovského lesmistra Vogelgsanga, vybudovat v místech krvavé řeže rakouských a pruských vojsk v šestašedesátém /míněno 19. stol./ rozsáhlý městský park, našla odezvu především u tehdejšího purkmistra dr. Flögla. S výstavbou bylo započato v roce 1888 a v červenci 1890 byl park, který je dodnes hojně navštěvovanou chloubou Trutnova, slavnostně předán veřejnosti. Jeho dominantní stavbou byla dřevěná výletní restaurace Zámeček s vyhlídkovou terasou a atraktivním otočným zrcadlem s vypouklými skly, v nichž se odrážela převážná část romantické krajiny úpského údolí s kulisou Krkonoš v pozadí. Ještě stále je nás dost, kteří Zámeček pamatujeme -  vyhořel v roce 1957. V roce 1891 zřizovatelé parku ochotně sáhli i po dřevěném výstavním pavilónku z likvidované I. Oblastní hospodářsko - průmyslové výstavy, pořádané v Trutnově rok před tím. Umístili jej jako vyhlídku na svahu Šibeníku, kde byl malebným protipólem vojensky strohému Gablenzovu pomníku. Nezvykle brzy však zchátral a musel být stržen; výhled dávno zakryly vzrostlé stromy.