Člověk má mockrát v životě na kahánku, ani o tom neví. 12. 7. 1993 po mně kmotra s kosou hrábla docela nezakrytě. V pravé poledne, na liduprázdné ulici, zákeřně zezadu s vypnutým motorem, patřičně rozjeté z kopce, do mě vrazilo auto. V posledním okamžiku jsem se stačil otočit, takže to byl vlastně čelní náraz. Při saltu mortale mi při plném vědomí blesklo hlavou: Tak to je konec! A docela mi přišlo líto, že tak banální. Auto vylétlo celou svou délkou do protisvahu mimo vozovku. Z prostůrku mezi jasanovými klacky křoví a přední kapotou se ozval cizí přiškrcený hlas: „Kam čumíš, vole?" Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že je můj. Z auta vylezla Zubatá, celá v bílém s provinilým výrazem v bezkrvé tváři, jako by se styděla, že to zpackala. A já blbec se jí ještě omluvil, že jsem byl vulgární k dámě.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/9
P. S.
Pro případ, že přijde Zubatá s vážným úmyslem a do cvakání bezmasých čelistí zazní osudový playback "Tóno, pudem!" - mám spakováno.
