Freiheit

Všechno, co je v Krkonoších záhadné, je v ústním podání dávných horalů „švédské". I systém mohutných terénních valů a rýh na západním černohorském úbočí mezi Zrcadlovkami a televizním vysílačem v nadmořské výšce zhruba 1 200 m přetínající lesní svážnici od Sokolské boudy ke startovnímu místu odvážných letců na řiditelných padácích. Útvary, vytvořené nepochybně lidskou rukou, které ve vzácné shodě opomíjejí dobové archiválie i současné mapy, bývají přisuzovány různým činnostem. Nejodvážnější hypotézy operují s mytologickými stavbami Keltů; ale ani staří Keltové neměli zřejmě úplně vypatlané hlavy. Navíc široko daleko žádná doložená stopa keltského osídlení. Rozmach těžby nerostů v nedalekém Černém dole podepírá teorii hornickou. Ale proč by starci hloubili dílo v na rudy chudém, nezajímavém terénu? Lákavá je myšlenka, že jde o zbytek rozsáhlého vodního díla při historicky největší těžbě dřeva v oblasti Krkonoš v 16. století. Zemní smyky, využívající gravitace, vedly ale logicky kolmo k úpatí kopce. Popisované útvary však jen velmi mírně kříží vrstevnice. Ani jakési primitivní „lavinolamy", chránící lidská sídliště neobstojí, chybí - li právě to osídlení. Nejvíce zastánců má teorie vojenského opevnění. Právě švédská vojska prošla krajem během třicetileté války několikrát. Ani oni, ani Prušáci Friedricha II. v „bramborové" válce o bavorské dědictví roku 1778 by nejspíš, vzhledem k tehdejšímu způsobu vedení boje, nehloubili ležení o celkové délce více než 1 km v nesmyslné nadmořské výšce. Navíc snadno přístupné od vrchu. Vylučuje to i poměrně přesná a spolehlivá mapa pruského generálního štábu hraběte von Schmettaua. K jasnému výsledku nedošla ani řada archeologických expedic, zahájená hrabětem Bertholdem Aichelburkem v polovině 19. století. Podle nálezu malých koňských podkůvek a údajného pokladu perel, usuzoval tento amatérský archeolog na mongolské nájezdy v době bitvy u Lehnice v dubnu 1241 a jaksi pozapomněl, že v té době ještě většinou leží na Černé hoře sníh. Hýčkaná hádanka tajemných valů tak stále čeká na rozluštění.

Foto Karel Hník

In: Veselý výlet 23/2004

Snad v každé rodině se najde krabička se zapomenutými památkami z cest. Hrst drobných mincí různých měn, několik zažloutlých vstupenek někam, pár pestrobarevných mušliček, hliníková svátostka z dávné mariánské pouti, kdy byla babička ještě docela malá holka. Častokrát také plechová kavalerie nejrůznějších odznaků. Pravděpodobně i nějaký z Krkonoš. Nad těmi sběratelské srdíčko obzvlášť poposkočí. A hned vám řeknu proč. Historie ražená do kovu má své pány i kmány. Upomínkové předměty patří spíš k těm druhým. Právě proto je těch historických tak málo. Sám pro sebe je dělím do tematických okruhů. Svého času byly módní kovové přívěsky nošené na barevné šňůrce na opaskovém poutku kalhot nebo v knoflíkové dírce větrovky.

Kresba Stanislav Špelda

Po staletí vévodily zimám v Janských Lázních saně rohačky. Původní osadníci obce Černá Hora si je prý v době zničující těžby dřeva v lesích východních Krkonoš koncem 16. století přivezli ze své alpské domoviny. První lyže se objevily zhruba před sto lety. Janskolázeňský učitel Kajetán Bayer, působící v Černém  Dole a známý později paradoxně jako „otec sáňkování", objednal jeden pár pro černodolský čtenářský klub už v roce 1891. Prý ho ovlivnil husarský kousek Fridtjofa Nansena z roku 1888, který jako první projel na lyžích  napříč Gronskem. A hlavně asi i příslib mecenáše W. Rennera, že prkýnka u berlínského sportovního domu Schneider zaplatí. Pan učitel se na svých cestách do zaměstnání z Lázní přes Hofmannovu boudu do Černého dolu a zpět v lyžování brzy zdokonalil a stal se jeho nadšeným propagátorem. Smutno je však člověku samotnému i na zasněžených pláních. Když neuspěl u faráře Hollmanna, nalezl spřízněnou duši v poštmistru Schröterovi. Na zbrusu nových lyžích, tentokrát od obchodní firmy Hagen v Oslo, tehdy ještě Christianii, lákali další nadšence.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...

Černá hora se od ostatních kopců a kopečků v Krkonoších po staletí příliš nelišila. Teprve před 70. lety si připsala významný primát. Dychtivé turisty začala tehdy z Janských Lázní do centra Krakonošova království vozit za čarokrásnými výhledy první visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR. Celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m patřila zároveň k nejdelším ve střední Evropě a v době svých abrahamovin byla dokonce nejstarší provozuschopnou lanovkou bez rekonstrukce na světě!

Rozepjatá křídla zdobící lokomotivní kolo nad štítkem francouzských čepic i pozdějších brigadýrek příslušníků početné modré armády, měla u členů obsluhy lanovek, vzhledem k neobvyklému pracovišti v povětří, víc než symbolické opodstatnění. Úctyhodné 55. výročí provozu lanové dráhy na nejvyšší horu České republiky vybízí k malému ohlédnutí zpět, do toho podivného minulého století, kdy vyrostly obě nejznámější lanovky východních Krkonoš, provozované Československými státními drahami. Mohutný rozmach cestovního ruchu po I. světové válce a s ním všech dopravních prostředků, zaznamenala i železnice. Dosáhnout těch nejvzdálenějších a nejvyšších vrcholů hor bylo otázkou prestiže. A protože kam nelze položit koleje, může se alespoň napnout lano, začaly v evropských horách růst lanovky jedna za druhou.

Nedotčený smrkový prales, jehož temná barva dala hoře jméno, vzal za své během druhé poloviny 16. století. V té době se bezostyšné vykrádání majetku české komory majiteli okolních panství změnilo v rozsáhlé holoseče pro nenasytný kutnohorský stříbronosný revír. Již v relaci z pochůzky důlních úředníků v roce 1609 najdeme lapidární zhodnocení většiny porostů východních Krkonoš: „...lesové nyní hrubě smejcení a skůro i vymejcení jsou." A také kritiku lesmistrů, kteří povolují dřevařům budky po horách stavěti, v nich dobytky chovati a do mýt vyháněti, jakož i luka a kopaniny kol budek dělati. Mnoho alpských kolonistů se po skončení těžby dřeva usadilo v Krkonoších natrvalo a jejich provizorní přístřešky na mýtinách se staly základem osídlení několika výrazných lučních enkláv na svazích Černé hory.