Freiheit

Saně rohačky, typický zimní, ale i letní dopravní prostředek krkonošských horalů, jsou známy od 16. století. Do Krkonoš se ze své alpské kolébky dostaly spolu se sněžnicemi a kros­nami s příchodem dřevařských odborníků z Korutan, Štýrska a Tyrol. Sváželo se na nich především dřevo a seno a to i v létě. Již v roce 1662 se na nich však při kratochvilném ve­selí projížděl sám Duch hor v příbězích o Krakonošovi P. J. Praetoria. S rozvojem turistického ruchu na začátku 13. sto­letí se většina budařů přeorientovávala na jeho využití. Mnohé napadlo zvýšit své výdělky nabídkou atraktivní jízdy na rohačkách. Dnes už nevíme, kdo byl první, nejpopulárnější však určitě nájemce vinárny na Pomezních boudách Štefan Hübner. V roce 1815 otevřel první sáňkařskou dráhu z Pomezních bud do Kowar, později i do Čech k Mohornovu /Spálenému/ mlý­nu, kde čekal rozjařené turisty žejdlík řízného maršovského. Do kopce vyvážel saně i s pasažéry kočí s koněm za 4 marky. Na boudě se občerstvili výbornou kávou či pravými maďarskými víny, zatančili si při živé hudbě a především odlehčili svým peněženkám. Zaplatili ještě 2 marky zkušenému horalovi, který se ujal řízení saní, usadili se do houní nebo jen na py­tel nacpaný senem a pak už zněl jen cinkot rolniček, svist sanic a výskot "sportovců". Již během zimy 1886 se takto sjí­ždělo víc než tisíckrát. I na jiných místech hor užívaly po­žitků z jízdy nejprve uzavřené společnosti lesníků a dřevařů. Především z jejich řad se rekrutovali pozdější koncesova­ní řidiči saní na nově vznikajících sáňkařských drahách, ať již z Petrovky do Špindlerova Mlýna nebo Jagniątkówa a z Nové Slezské boudy do Sklarské Poręby v šedesátých letech, či od Boudy prince Jindřicha po jejím otevření v roce 1889 do Karpacze. 0 čilém ruchu svědčí i údaj o 60 rohačkách vytažených na Petrovku ze Špindlerova Mlýna v jediném dni. V poslední zimě 19. století brázdilo sníh v Krkonoších téměř 4000 rohaček a 6000 sportovních sáněk. Pak ale přišly ski.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Novostavba horského hotelu Pod pralesem v Antonínově údolí pod masivem Rýchor zdařile navázala na stoletou tradici zdejší vyhlášené výletní restaurace. Kvalitní ubytování s 42 lůžky, kavárna, vinárna, sauna a bazén - to jsou vymoženosti, o kterých dlouholetý provozovatel staré hospody /na snímku/ Julius Peschke jenom snil. Také odboráři z tratové distance ČSD Zdice by svou bývalou rekreační chatu asi nepoznali. Přilehlé rýchorské stráně byly rozbrázděny důlními díly, šachticemi a odvaly nepochybně již začátkem 16. století, dlouhé, tiché údolí Seifského potoka bylo však osídleno teprve mnohem později. Osadu Dolní Seify založil kníže Adolf Schwarzenberg na místě zrušeného poplužního dvora v roce 1682. První chalupu v nejhořejší části údolí postavil v roce 1889 Antonín Frenzel z Mladých Buků. Žertovné sousedské pojmenování po prvním obyvateli se pro tento zapomenutý koutek světa udrželo dodnes.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/9

Ještě před druhou světovou válkou směřovaly zástupy výlet­níků ze Svobody nad Úpou, Maršova, Mladých Buků, Kalné Vody, ale i z Trutnova a Žacléře do malé osady Bystřice na úbočí Rýchor, dříve nazývané Klinge. V roce 1678 zde byla na po­zemku zvaném "auf der Klinge" pro potřebu zlatých dolů v ne­dalekých Sklenářovicích postavena nová stoupa. Kolem ní vznikla později osada, která měla v době své největší slávy 18 domů.  Byl zde parní mlýn s pilou a výrobou šindelů, cihelna oddělení finanční stráže a dva hostince. Vyhlášená výletní restaurace Josefa Franze s přilehlou zahradou s mnoha dře­věnými stoly a lavicemi je na našem snímku. Neděli co neděli zněly prostorným sálem břeskné zvuky orchestrionu a znavení tanečníci se osvěžovali věhlasným "klingentalským" moštem. Jen janskolázeňská Hoffmannova bouda a Zlata vyhlídka a snad ještě Peschkova hospoda v Antoníčkově údolí byly co do obli­by důstojnými soupeři. Také kravám pastvinářského družstva, které se do vylidněné osady nastěhovalo po válce, se takové luxusní ustájení líbilo.  Stačilo pár desetiletí a zmizel mlýn, cihelna i hostinec a jen vnímavý pozorovatel objeví naproti třem zbývajícím domům uprostřed buřeně ojedinělé ovocné stromy z kdysi kultivovaných zahrad. A na nedělní vý­let? Kdo by sem chodil?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/7

Ve výšce téměř 8OO m nad mořem nad malebným sklenářovickým údolím na Rýchorách dodnes stojí malá ochranná kaplička. Její osudy jsou pevně spjaty s historií dobývání zlata v těchto končinách. Celé 16. století je poznamenáno čilým rozvojem těžby. Nejen majitelé panství, různí podnikatelé a těžařstva, ale i město Svoboda nad Úpou vkládalo do zlatých dolů velké naděje. Svobdští horníci pod dojmem prvních úspěchů postavili prý kolem roku 1560 farní kostel v Mladých Bukách a kostelu ve Vlčicích věnovali ciborium těžké 74 dukátů. Po třicetileté válce se těžilo už jen nepravidelně. Oživení nastalo za Jana Adolfa Schwarzenberga, který koupil vlčické panství v roce 1675. S dolováním bylo definitivně skončeno roku 1772. Asi z té doby je i stará hornická pověst o sv. Barboře. "Horníci na Rýchorách vydělávali mnoho peněz a s bohatstvím přichází i pýcha. Jednou, když seděli před zlatou šachtou, přišla k nim stará žebračka a prosila o almužnu. Nejen, že jí nic nedali, ještě se jí posmívali a jeden z nich jí podal kámen. Svatá Barbora, patronka horníků, neboť ona to byla, se rozzlobila nad tou nevděčností, sáhla do kapsáře pro plnou hrst prosa, hodila je do šachty a zvolala: Dříve nenajdete zlato, dokud neuplyne tolik tisíc let, kolik zrníček prosa jsem hodila do jámy. Její prokletí se záhy vyplnilo, hora odmítla vydat své poklady a doly zanikly."

Na snímku z třicátých let tohoto století je vidět jiné mize­jící bohatství Rýchor - rozsáhlé horské louky, dnes již z velké části pohlcené lesem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/4

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1