Freiheit

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Pomník padlých vojáků z malebné horské vesnice Sklenářovice na úbočí Rýchor, kteří zahynuli v I. světové válce. Kolébka dobývání rýchorského zlata vyrostla začátkem 16. století ko­lem původní sklářské pece, vzniklé o století dříve. Hluboko zaříznuté údolí Staré vody totiž skýtalo bohatou přírodní nabídku základních surovin - vody, dřeva a křemene. První písemná zmínka je z roku 1515. V té době se připomínají i začínající rozsáhlé prospektorské práce hledačů drahého ko­vu. Během 16. století se Sklenářovice zcela změnily v osadu selskou, přestože pod­mínky k životu zde byly velmi drsné. Svědčí o tom i první věrohodná zpráva o lavině v Krkonoších. (Pomineme-li líčení jistého Benátčana z roku 1456 o následcích lavin v Obřím dole, jak je uvádí Balbín). Osudná lavina sjela z hřebene Rýchor 15. 2. 1655. Strhla s sebou dvě stavení a zasypala 15 osob, z nichž osm zahynulo. Dolování zlata ukončili Schwarzenbergové pro naprostou nerentabilitu už v roce 1772. Tehdy bylo po obou stráních sklenářovického údolí rozse­to 36 stavení. V roce 1900 měly Sklenářovice 242 obyvatel (jen o 20 méně než Janské Lázně). Po druhé světové vál­ce ještě 166. S vysídlením Němců tato rázovitá horská osada, která měla vlastní školu a obecní úřad, zanikla. Trvalým me­mentem bezohlednosti k dějinám je její srovnání se zemí v padesátých letech. Torzo pomníku je symbolicky to málo, co se z kdysi vzkvétající obce zachovalo. Péčí galerie „Veselý výlet" bude pomník restauro­ván a umístěn v budovaném lapidáriu v Temném Dole.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/8                                 

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory

Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská devi­za Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím ve­dením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po poráž­ce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy  ochránit   protestanty v Německu, především však oba­vy ze stále rostoucího vlivu kato­lických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sle­dovali čeští pobělohorští emi­granti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až genera­lissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho ml­havého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítě­zící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nej­přednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo by­lo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmano­vých Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fa­ry, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního paten­tu již v roce 1783. Pěknou bron­zovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce pro­testantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.