Někdo má na zahradě plže, někdo smrže. V povědomí houbařů je smrž zahnízděn jako lahůdková houba poměrně hluboko. Ale buďme opravdu upřímní, kdo z nás svátečních, co máme oči jen na pár druhů hřibovitých, ho opravdu viděl v lese. Skoro mám pocit, že je to s ním jako s pověstnou manželkou inspektora Colomba. Všichni vědí, že existuje, ale nikdo ji neviděl. Pro pilné učedníky pana profesora Smotlachy, kteří vědí, že smrž je výtečná jedlá jarní a dokonce tržní houba, všestranně použitelná v kuchyni a bez mrknutí oka dokážou nejen vyjmenovat, ale i rozeznat všechny smrží poddruhy, tohle čtení není. A postrach všech houbařských webů Václav Burle ať se laskavě zdrží veškerých komentářů. Některé kuchařky, které sázejí spíš na líbivější druhy, nevábně vyhlížející zmuchlaná plodnice smržů i rozšířenějších a libozvučnějších kačenek přímo odpuzuje. Ty by mě s košíkem vzácné suroviny, slibující „mňamku" v podobě lahodné pomazánky, dokonce hnaly od domovského prahu. V letošním prvním květnovém týdnu se jeden vzorový exemplář objevil na zahradě uprostřed zástavby Sluneční stráně. Nedalo mi to, a hned jsem si ho zvěčnil. Přiznám se však bez mučení: zahrada je sice moje, smrž ale vyrostl u souseda. Nadšeně jsem s ním obešel několik známých hospodyněk, ale všechny ohrnovaly nos. Prašivka nakonec skončila v kompostéru.

Nepublikováno

Od převratného patentu německého konstruktéra Karla Benze, který v roce 1886 sestrojil dvoumístnou tříkolku poháněnou spalovacím benzinovým motorem, lze počítat opravdový rozvoj automobilismu, který v průmyslově vyspělých částech zeměkoule pomalu přerůstá lidstvu přes hlavu. Zatímco v prvních desetiletích výroby automobilů bylo vlastnictví auta výsadou jen opravdu majetných jedinců, dnes není ani v České republice dokonce více vozů v rodině žádnou vzácností. Vlastnit oprávnění k řízení motorového vozidla, lidově „řidičák", patří téměř k základnímu vzdělání a jen málo jedinců může tvrdit, že se bez něj v životě obejde. Nic ale není zadarmo. Tytam jsou doby, kdy k vystavení licence stačila jen písemná žádost. Ve většině zemí je ustálená praxe absolvování alespoň základního kurzu jízdy i teoretických znalostí dopravních předpisů, korunovaná složením nemalého poplatku a závěrečné zkoušky. A je celkem jedno, zda se adept na krále silnic učí šoférskému řemeslu individuálně od soukromého instruktora nebo s kolektivem v autoškole. Mezi těmi trutnovskými je nejznámější Autoškola Macejko, slavící v letošním roce čtvrt století nepřetržitého provozu. My už trochu odrostlejší, kteří jsme svůj první vůdčí list získali v jurodivých padesátých letech minulého století, jsme navštěvovali autoškolu Svazarmu na dnešním Krakonošově náměstí, které vládl pevnou rukou populární trutnovský motocyklový závodník Jiří Martinec. Silnice nebyly ani zdaleka tak přeplněné jako dnes a vzpomínám si přesně, jak jsem při mé první cvičné jízdě šněroval se školním sedanem jičínskou výpadovkou k Volanovu tak nebezpečně, že parta cestářů pracujících na krajnici zahodila krumpáče a lopaty a naskákala za příkop do bezpečí. To absolventi autoškoly na historickém snímku z října 1928 považovali dokončení kurzu za tak výjimečnou a důležitou událost, že se nechali zvěčnit renomovaným trutnovským fotografem Rudolfem Patzeltem, který měl svůj atelier v Nádražní ulici číslo 3 v bloku již neexistujících domů vedle okresního soudu, kde je dnes provizorní parkoviště. Na kvalitní fotografii je i Patzeltova krásně čitelná suchá pečeť. Kromě informace na školní tabuli se bohužel nepodařilo ani jednoho z prvních mistrů volantu na Trutnovsku identifikovat. Help me!

Nepublikováno

Marie, Marušky, Marjánky, Majky, vás na mysli nemám. Vy jste záležitost celoroční. Ani jsem si nespletl krátkou a dlouhou samohlásku, protože nejde vůbec o břízky ozdobené barevnými fáborky, které o Filipojakubské noci vyrůstají před okny svobodných dívek jako houby po dešti. A ve folklorních oblastech na návsích dosahují gigantických rozměrů zásluhou veškeré mužské omladiny. Také ortodoxním trampům se marně sbíhají sliny na oblíbenou laskominu firmy Hamé v kulaté konzervičce. Čeština je bohatá a nabízí další možnosti. Můj objev je z živočišné říše a přiznám se, že jsem ho už několik let ve volné přírodě neviděl. Ačkoli jako kluk jsem si častokrát při spatření toho tajemného brouka s kovově modrým leskem připomněl onu dětskou říkanku - majko, majko, dej mi masti na bolesti - a přitom dával po čertech velký pozor na její smrdutou a jedovatou tekutinu, po které naskákaly na kůži svědivé puchýře.

Fotogeničnost Rýchor objevili mistři krajinářské fotografie i amatérští dokumentaristé už dávno. Zádumčivé nálady z Rýchorského pralesa se po Jiřím Havlovi nebo Ctiboru Košťálovi odváží fotografovat jen zoufalec. I my laičtí blikači s kapesním digitálkem však dokážeme ocenit svěží zeleň rašící trávy, rozkvetlou letní louku, sluneční paprsky ve větvoví lesa, jásavé odstíny zlata podzimu i běloskvoucí třpyt sněhových vloček v závějích. Kouzlo mají i orosené pavučiny s cáry mlh nebo závojem deště, vír chumelenice i třpyt vodní hladiny v Rýchorské studánce. Příležitost zajet si vyfotit chybějící snímky k jednomu z minulých článků se mi naskytla v nejméně vhodný čas. V zamračeném odpoledni v polovině dubna, kdy je nahoře krajina barevně nevýrazná s posledními zbytky špinavého sněhu a na Rýchorské boudě je vzhledem k mezisezoně logicky zavřeno. Spolu s kamarádem Pepou Čermákem jsme požadované fotky po dobrodružném hledání Údolí blesků pořídili. Odborníci přebytečné snímky většinou smažou, aby si uvolnili kapacitu paměťové karty. Mě vždycky říkal děda - nic nevyhazovat! Z nostalgie jsem vybral pár těch s přimhouřením obou očí koukatelných, pro vzpomínku na příjemně strávené odpoledne. Konec konců, ani to pivečko v hospodě Pod pralesem nebylo k zahození.

Nepublikováno

„Svět je malý. Časem se všichni sejdeme v jedné posteli", říkávala prý se šarmem jí vlastním Brigitte Bardot, filmová star z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století a sexy symbol našeho junáckého mládí. Tím jsme se aspoň maličko vyrovnávali okolnímu světu, který ji zbožňoval. K podobnému závěru dospěje časem i většina rodopisců, jen místo postele nutno dosadit rodokmen. Jako žádná věda, není ani genealogie (přestože je jen pomocná) snůškou nějaké profesorské suchařiny. I amatérský badatel začátečník objeví záhy různé záludné a komické kličky ve vztazích širokého rozvětveného příbuzenstva. Aspoň malinká kapka stejné krve koluje v žilách nečekaně velkého počtu obyvatel české kotliny. A to i s přihlédnutím k tak zvaným ztraceným předkům, což je laskavý eufemismus k matričnímu záznamu „otec neznámý", kterých je v téměř každém rodokmenu někdy i několik. A to už vůbec nezmiňuji vzájemné sešvagření předků, čímž se pomyslná příbuzenská rodina nekontrolovaně rozrůstá o další a další jména, jejichž výskyt někdy mile překvapí, jindy bychom je radši ani neznali. Vzájemné propojení rodů z jedné geografické oblasti, zvlášť u lokalit s minimální migrací obyvatel, se tak dá v podstatě očekávat. Přesto jsou některá odhalení příbuzenských vazeb, byť ne úplně čistě pokrevních, mnohdy šokujícím objevem.

V roce 1867 se obec Janské Lázně administrativně oddělila od Svobody nad Úpou a již 16. května následujícího roku 1868 zde byla ustanovena expozitura rakouského poštovního úřadu, zprvu jen na letní lázeňskou sezónu. V dalším roce byla pošta napojena na telegrafní vedení z Trutnova, které bylo 19. června uvedeno do veřejného provozu. V pozdějších turistických průvodcích bylo často zmiňováno přímé telegrafní spojení se Sněžkou. Teprve 14. srpna 1874 byl zahájen celoroční poštovní provoz a telefonní ústřednou byl úřad vybaven v roce 1902. Pošta sídlila v celodřevěné chalupě s popisným číslem 13 za lázeňskou budovou s hodinami, která vznikla z někdejší kaple u léčivého pramene. Dlouho před koncem 19. století se pro dům vžil název „stará pošta".

Když kdosi v dávných dobách jako první zavrhl obcházení přátel a poslal poslíčka s vizitkou místo blahopřání, byl považován za nezdvořáka. První tištěné pohlednice svěřované poště byly odsuzovány jako neosobní, přesto se záhy rozšířily do nečekaného až obludného množství. S vynálezem telefonu se otevřela komunikační dálnice, na jejímž současném konci jsou všechny ty mobily, tablety a kompjútry s e-maily, sms, mms, Skype a facebooky a najdou se i tací, kteří své přání prostě a jednoduše zavěsí na webovou stránku. Konzervativní jedinci z toho mají osypky. My dříve narození spolu s Járou Cimrmanem víme, že pokrok se prostě zastavit nedá. A jsme šťastní, když si na nás někdo vůbec vzpomene.

***