Freiheit

Tisíce cestujících, přepravených starou kabinovou lanovkou na Černou horu, si uchovává v paměti neopakovatelný dojem z krásného výhledu do kraje. Moje osobní nejsilnější vzpomínka se naopak pojí s viditelností téměř nulovou. Bylo to v prosinci v třiašedesátém, nutně jsem potřeboval na Sokolskou boudu a lanovka celé odpoledne stála kvůli nepřízni počasí. V pozdním večeru, při chvilkovém uklidnění větru, se partě televizních techniků, kteří jeli střídat směnu na vysílači umístěném rovněž na Sokolce, podařilo lanovkáře doslova „ukecat" k poslední jízdě. Až do míjení kabin pohoda. Pak začalo peklo. Mlha, chumelenice a prudký nárazový vítr, pohrávající si s poloprázdnou kabinou brnkal i na mé, výsadkářským výcvikem zocelené nervy. Virtuózní souhra pozdějšího dlouholetého náčelníka, tehdy strojníka Antonína Střihavky s průvodčím - kaskadérem Mirkem Duškem, který z otevřených dveří určoval jediný možný okamžik k průjezdu, kdy se kabina zhoupla od sloupu, to je zážitek, na který nezapomenu.

In: Antipády/Poznámky k životopisu

„Jestli se tohle kopyto naučí jezdit, tak sežeru volant." Tahle okřídlená věta, zprvu jen zoufalý povzdech instruktora autoškoly Oldy Pleskota, pronesená na moji adresu při první jízdní lekci s humpoláckou Tatrou 128, na kterou jsme přesedlali z již celkem ochočené „vétřiesky", tenkrát v burácení motoru na rozbahněném autodromu trutnovské paradráhy při předvojenském výcviku branců, tak docela nezanikla. Slýchával jsem ji v duchu častokrát, když jsem se potýkal s těmi jankovitými, vrtošivými, zaolejovanými a páchnoucími plechovými monstry, které jsem z donucení zeleného eráru sedlal.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. V kopcovité krajině mého žití v podhůří Krkonoš s bohatou sněhovou nadílkou každoročních zim, však lyžování docela uniknout snad ani nešlo. I tak jsou pro mě ta opěvovaná kouzelná prkýnka celoživotně spíš jen jakž takž zvládnutý dopravní prostředek, než sportovní nástroj.

Foto Stanislav Ondráček

Narodil jsem se v Americe v době, kdy Evropou zmítala vřava druhé světové války. V nepatrné osadě uprostřed přírody, relativně „daleko od hlučícího davu" velkoměst, jsem prožil jen několik prvních štěněcích let nevědomí. Mé vzpomínky na nekonečné honičky s indiány, slastné chvilky v sedle s obhroublými honáky krav a zadumané ticho nad řeřavými uhlíky traperských ohníčků, jsou spojeny až s jednou zapadlou vískou v Podkrkonoší.

Foto Petr Rýgr

Několik horských městeček se Sněžkou za zády je navzájem spojeno předivem podobných osudů. Ať již je to dávná hornická historie, či pozdější dřevařské intermezzo, nebo současná pověst zimních sportovních středisek. V případě Pece pod Sněžkou a polského Karpacze je to i majestát královny pohoří v městském znaku.

Foto Lubor Kotek

Žádný velký duch

není bez trošky bláznovství

/Seneca/

Cimrman nebyl sám. Pionýrů slepých uliček se v české kotlině rodí stále dost a dost. Jejich nápady, mnohdy nepostrádající logiku, plní archivní regály úřadů pro patenty a vynálezy v lepším trojrozměrném případě depozitáře muzeí. Jeden takový zapomenutý výkřik několika poválečných sezón v trutnovském regionu byly brusle na sníh s bombastickým názvem Tajfun. Vývoj zimních sportů šel ale jinudy. I když? Možná předznamenaly dnešní běžecký bruslařský styl, možná jsou spřízněny s módními krátkými traperskými lyžemi - kdo ví. Ostentativní nezájem lyžařských encyklopedií a muzejních expozic si však rozhodně nezaslouží. S jejich jménem je spojena plejáda nádherných bláznů, cvoků, kteří, byť by neposunuli pokrok ani o píď, aspoň to zkusili.

Vztah mých rodičů k církvi byl - no, řekněme laxní. Přesto jsem pokřtěný římský katolík. Kostely mě fascinují svou architekturou, uměleckou monumentalitou a proč to nepřiznat, i zvláštní atmosférou pokory a odevzdání, ale praktikující věřící nejsem. Jen jako školák jsem na mše a jiné liturgické obřady občas chodíval, abych si nezkazil známku z náboženství, které bylo za mého mlada povinné.