Freiheit

Ve středu 22. května v 18 hodin 11 minut večer mi z ničeho nic zavolal Petr Rýgr s nabídkou, jestli bych nechtěl - když už má dnes svátek Emil - napsat nově něco o trutnovském sochaři Emilovi Schwantnerovi. Tak proč ne? U nás v Podkrkonoší je to sice mockrát vymlácená sláma, ale několikrát už jsem se přesvědčil, že pár kroků za humny jeho jméno veřejnosti mnoho neříká. Teprve v posledních letech se pozapomenutý sochařský fenomén uváděný dlouho i v odborných kruzích jako regionální umělec stává po zásluze uznávanou veličinou přesahující lokální hranice české kotliny. Jedním z jeho nadšených propagátorů byl nedávno předčasně zesnulý sběratel, badatel a štědrý donátor Václav Petira, kterému bych rád tento text věnoval. Vašek už před lety rozšířil svůj sběratelský zájem o historickou figurální produkci žacléřské porcelánky i na mistrovské artefakty Emila Schwantnera, který v modelárně fabriky Theodora Pohla v Žacléři započal rozvíjet svůj výtvarný talent.

Krakonoš je všude! Bylo by jen nošením lýkožrouta do smrkových lesů po několikáté opakovat, jak na sebe béře podoby rozličné, když u nás v Krkonoších ho jako vousatého strejce v myslivecké kamizole a s tralaláčkem na stranu máme přece jen nejradši. A nejsme sami. I v dalekých Alpách si leckterý horal libuje ve fotogenické figuře vládce horských velikánů. Až má jeden pochybnosti, zda je to skutečně Rýbrcoul osobně nebo některý z jeho početných potomků. Co si budeme namlouvat. I Krakonoš je jen člověk a přemístit se z Obřího dolu na skok do Harzu nebo do Alp je jen otázka momentální chuti. Ten nechtěný dvojsmysl ledacos napovídá. Kde by se jinak vzalo tolik věrohodných levobočků, jejichž podoba s pantátou až mate zrak? Jednoho takového, prezentujícího se jako bezejmenný horský sedlák přinesl pošťák na pohlednici oklikou přes Malou Morávku v Jeseníkách až z vyhlášeného alpského střediska zimních sportů Garmisch - Partenkirchenu. A nebyl by to správný Bavorák, kdyby se mu dalo cokoliv vytknout. Zelená hučka s kančí štětkou pomačkaná tak akorát. Hnědá kazajka se zeleným stojáčkem vypiglovaná jak na začátek Oktoberfestu. Parádní faječka přesně do ruky, ale nic okázalého. Mračák ošlehaný fénem od Rakous a opálený origoš horským sluncem, žádné solárko. A ten vous! Jedna báseň. Úplná Conchita Wurst po šedesáti letech. Z fleku by se mohl přihlásit do každoročně pořádaného světového šampionátu vousáčů.

Nepublikováno

Současný trend obnovování drobných stavebních památek v terénu včetně těch sakrálních připomínajících předchozí generace je docela pochopitelný. Prostě dozrál čas. Zejména v oblastech podél hranic republiky, osídlených po staletí německy hovořícím obyvatelstvem násilně vystěhovaným po druhé světové válce je to zvlášť aktuální. Po letech devastace a nezájmu, začínají si lidé uvědomovat, že v krajině se zpřetrhanými kořeny cosi chybí. V krkonošském podhůří už bylo obnoveno nesčetně poničených kapliček, soch svatých a křížků vztyčených našimi konkrétními zbožnými předchůdci. Osvícení zastupitelé obcí dokážou najít nemalé částky v rozpočtu nebo získat potřebné granty. Stejně tak se snaží různá občanská sdružení a v neposlední řadě i jednotlivci. Zanikající i úplně zaniklé památky stávaly častokrát na dnes opuštěných či nedostupných místech a jejich obnova si žádá velké investice a někdy z rozumového hlediska i postrádá smysl. V jiných případech stačí docela málo, nechybí - li vůle.

Hned na úvod musím prozradit, že Popelka tentokrát ostrouhá. Nerozlousknuté oříšky, ležící dlouho na dně autorského šuplíku v podobě nevyřešených záhad jsou určeny čtenářům. Letní okurková sezóna je pro regionální mudrlanty, kolem nichž fofrují celostátní převratné události jen coby stokrát zažitá pěna dní, doslova jako stvořená. Vnuk mého dědy, syn mého otce, táta mého syna a vykutálený brácha mých sester je kupodivu jedna a táž mě velice blízká osoba. Léta jsem se domníval, že ji dokonale znám. A vida, také neví všechno! A protože se dokážu nezištně podělit i o černé díry ve vesmíru vědomostí - tady je máte. Nebyl bych to tak docela já, abych je aspoň neochutnal.

Při vybírání Krakonoše na léto a vlastně na pořád se má mysl přes desítky jistě zajímavých postav a postaviček v plášti pána hor i těch vyřezaných ze dřeva nebo zobrazených na stovkách pohlednic stále vrací jen k tomu jednomu. Marná snaha - byl první! Živý a hmatatelný, žádný pohádkový přelud nebo obrázek z leporela, který se vryl do paměti malého kluka při prvním školním výletu do Krkonoš. Jindřich Buchal Benecký, kterému v té době už bylo hodně přes šedesát, v staromódních kraťasech a s majestátním pupkem určitě nebyl ideálem mužného krasavce. Přesto měl v sobě jisté uhrančivé kouzlo a chlapskou přitažlivost. Prý byl i veselý společník a přes z dnešního pohledu na tělesnou krásu i viditelný handicap pantátovského vzezření oplýval sexappealem pro mnoho tehdejších paní i dívek.

Neplatí to všeobecně. Idealisté věří, že ji prožíváme právě teď. Optimisté doufají, že to nejlepší teprve přijde. Sběratelé pohlednic vědí (tvrdí, jsou přesvědčeni, se shodují) že období „Belle Époque" z přelomu 19. a 20. století, kdy měly obrázky posílané poštou ještě celou jednu stranu vyhrazenou jen pro adresu, se už nikdy nevrátí. Tiskařsky dokonalé litografické pohlednice jsou chloubou sbírek prvních generací sběratelů i zlatým hřebem s patřičně vyšponovanou vyvolávací cenou současných aukcí. Sbírání „lístků, které změnily svět" jak je vzletně nazval publicista Roman Karpaš, už zaznamenalo několik vln masového zájmu i následného úpadku. V současné době posílání pohlednic vinou pohodlnosti pisatelů a částečně i neomalenosti České pošty s neustálým zvyšováním poplatků postupně upadá. Snad každý už má mobil a internet. Sběratelství zas válcuje neúprosný byznys. Ale dost lamentace nad rozlitým mlékem! Chtěl jsem jen představit ukázkový exemplář z té krásné doby dlouhých adres a obrazové strany s místem pro krátké písemné sdělení. Úmyslně jsem nevybral nic z místopisu mých milovaných Krkonoš, ale žánrovou kartu s portrétem významné osobnosti.

Když v letech 1928 - 1929 „připlula" na nábřeží řeky Úpy do míst po nevzhledných rituálních lázních místní židovské komunity v tzv. „Židovském domě" vedle historického Mlýnského náhonu monumentální moderní budova městského kina připomínající příď zaoceánského parníku, vyvolala v provinčním Trutnově značný rozruch. Svým velkolepým pojetím včetně impozantního interiéru pro 750 diváků v hledišti s balkonem značně předběhla dobu. Ještě dnes, byť částečně pokažená necitlivými přestavbami, snese přísná měřítka. Právem je stále činný biograf na dnešním Nábřeží Václava Havla, kino Vesmír už od roku 1958 chráněnou kulturní památkou. Na mnoha historických pohlednicích z té doby je zejména dominantní segmentově zakončené východní průčelí s vpadlými lizénovými rámci po obvodu a zakryté kopulí zachyceno v celé své architektonické kráse bez pozdějších zásahů. Velkoměstský šmrnc dodával náměstíčku na předpolí Špitálského mostu i efektní osmiboký plakátovací sloup.