Freiheit

Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.

Papír hoří, dřevo hoří, papírny hoří... Není divu, že ani majitelé početných papíren a nejen v Úpském údolí nebyli výjimkou mezi podnikateli a zřizovali už od jejich vzniku vlastní nebo společná mužstva odvážných mužů ochotných zasáhnout v případě požáru. Po vzniku oficiálních dobrovolných hasičských sborů ve městech a obcích se jednotky často slučovaly. Historie boje proti zhoubnému živlu nabitá daty, smutnými událostmi a hrdinskými činy je dostatečně známá z „černých kronik". Přesto i relativně mladá fotografie, které autor poeta nikoliv bezdůvodně přiřkl název vhodný spíš pro kohoutí zápasy, zamotá hlavu i leckterému z pamětníků. (Vysvětlivka pro ty, kteří si stojí na kabelech. Doslovný překlad jména pana továrníka je „bílý kur" a červený kohout je jak známo postrachem lidstva od dob Prométheových). Uniformovaná skupinka připomínající na první pohled pražské barikádníky z květnových bojů v roce 1945 jsou totiž převážně papíráci od Weisshuhnů v trofejní hasičské výstroji částečně zděděné po svých německých předchůdcích. Podle „čepičáků" na lodičkách jde o padesátá léta minulého století. Odznaky Československého svazu požární ochrany byly zavedeny v roce 1953, kdy se vládním nařízením stali z hasičů až do roku 1990 požárníci. Člověk ani nemusí sledovat šarvátky současných politiků, aby mu v uších nezněl zlidovělý mírně upravený citát jednoho z nich: „Nebuďte slušnej! Jméno. Řekněte jméno." A když to mohl napráskat jistý ministr, vyklopím to taky.

Při zpracovávání jednotlivých článků vzniká obvykle halda přebytků, které ať už z jakéhokoliv důvodu marnotratně spadnou pod stůl. Buď mají v celkovém vyznění zanedbatelný význam, nebo se zvoleným tématem jen okrajovou spojitost. Často nevyhovuje kvalita ilustrací. U historických materiálů většinou všecko dohromady. V případě story rodiny Gallů, jejichž předci jsou na Trutnovsku zaznamenáni už v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 zahrnutého jako pramenný podklad do berní ruly z roku 1654 považované za první oficiální zemský katastr Království českého bych to považoval za ignorantský přešlap zájemce o historii regionu, i kdybych vzácného přítele, vrstevníka a svobodského rodáka Herberta Galla neznal. Je celkem příznačné, že jeho pravděpodobný předek z Horního Starého Města, kde se v již zaniklém čp. 106 narodil i zakladatel svobodského klanu Anton Gall, je v berní rule veden jako zahradník ve smyslu drobný zemědělec s malou výměrou půdy a biblickým jménem Adam. Generace českých Němců žijící v turbulentním 20. století byly letitými příslušníky Habsburské monarchie, aby se po Velké válce nedobrovolně stali občany Československé republiky. Po připojení Sudet k Třetí říši skončili všichni a nutno podotknout, že s počátečním nadšením v Německu. Vyhnání z rodné vlasti, pro které se vžil kulantní název odsun, byla jen krutá historická tečka za v podstatě neřešitelným problémem. Nezůstala po nich spálená země jako na válečných bojištích, ale zařízené domy, obdělaná pole a opuštěné hřbitovy. Nelze se divit, že se i po letech stále ještě nacházejí různé osobní památky, dokonce i archiválie. Současným nálezcům, pokud nejdou zpeněžit, nic neříkají. Stejně jako potomkům původních majitelů žijícím v cizině. A přitom i nezaujatým pozorovatelům se z každého dopisu či pohlednice, zežloutlého dokladu nebo fotografie dá při pospojování souvislostí sestavit barvitá sága jednotlivých osudů.

Prosinec to nejsou jen čtyři týdny rozjímání s postupným zapalováním svíček na adventním věnci. Ani pouze Vánoce s připomínkou Kristova narození s jesličkami, stromečkem a dárky. Ale také výbuch veselí na Silvestra s bujarou oslavou nového roku. A k tomu patří, jak by řekli ještě před tři čtvrtě stoletím rodilí Svoboďáci, šnaps. Pálenka, likér, kořalka. Pro jemnější nátury pivečko, pro dámy víno. Dnes je výběr bohatý jako v tom nejfantastičtějším snu notorického alkoholika. Tenkrát hrála prim domácí produkce. Na čepu byla lahodná tmavá osmička z Měšťanského pivovaru v Trutnově i řízný knížecí Klugeho světlý ležák z Rudníku. Ve Svobodě nad Úpou býval prý pro všechny bez rozdílu věku a pohlaví oblíbený bylinný likér. A nebyl to známý karlovarský třináctý pramen páně Bechera, ani „starý fotr" Praděd z Jeseníků, natož odvar z bezinek jaký míchal Rudla Jelínek, ale „Koppengeist" místního výrobce Antona Galla a jeho společníka a pokračovatele syna Alfonse vhodný pro každou příležitost. Základní suroviny v podobě léčivek bylo na horských stráních habaděj a místní ženy bývaly zkušené kořenářky. Sběr a sušení několika druhů bylin byla záležitost všech žen z rodiny. Zatímco čeští „paliči" ohnivé vody na západě Krkonoš volili nevynalézavé názvy pro své nápoje podle bylinného složení nebo jména výrobce jako „hořcouka" z kořenů hořce nebo „honcouka" od jména Honců, či „rezkovačka" z hospody Na Rezku, s výjimkou čábrčuku Krakonoše Janouška, německá složenina Koppengeist v sobě promyšleně skrývá několik významů. Koppe je všeobecně vrchol hory. Ve východních Krkonoších však znamená jednoznačně královnu pohoří Sněžku. Geist je duch, zjevení, strašidlo, to ví každý křížovkář. Čili Duch Sněžky, povšechně Duch hor. Lapidárně řečeno starý dobrý Krakonoš, zvlášť když je název doplněn výmluvným obrázkem. Rafinovanost je skryta v detailu. Je to i jeden z německých výrazů pro líh - lihovinu, pálenku, destilát, špiritus, šnaps.

Zapomeňte na Halloween, Samhain a další komerční importované obyčeje přisuzované Keltům, nově s dýňovými bubáky a klobouky z Harryho Pottera, které jsou sice údajně starší než křesťanský svátek Památky zesnulých s hezkým českým pojmenováním Dušičky, zavedený sv. Odilem, opatem z Cluny v Burgundsku v roce 998, ale v našich zeměpisných šířkách nemají tradici. Ani žádné svatouškovské kázání překypující optimismem, že hrobem život nekončí, nečekejte. Vzpomínat na naše blízké, kteří nás opustili je vhodné každodenně, ne jen v nějakou vyšší mocí určené datum. U hrobů a zesnulých však zůstaneme. I z historického hlediska mají stále současníkům co sdělit. Mezi rovy na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, zřízeném na Sluneční stráni v roce 1888, zdaleka ne ten nejokázalejší, ale v současnosti určitě mediálně nejznámější je hrobka s prostým německým označením Schröttergruft, odkazující na zde pohřbeného poštmistra ve výslužbě Hermanna Schröttera. Ironií osudu však ani ne díky osobnosti zesnulého, ale kvůli věhlasu autora působivého náhrobku, jehož jméno zaslouženě dávno překročilo hranice regionu. Pod pískovcovým reliéfem s motivem schouleného truchlícího muže s lyrou je podepsán teprve v poslední době patřičně doceněný umělec Emil Schwantner. Zpřístupněním údajů z matrik narození, oddavků i zemřelých díky záslužné činnosti unikátní webové databáze Archa Krkonoš vyšlo najevo, že s kryptou je spjat jako příslovečný třetí vzadu muž zapsaný v dějinách regionu rovněž zlatým písmem a to Schrötterův švagr (nelze přehlédnout ani jejich stejné datum sňatku) Kajetán Bayer z Janských Lázní. Místo posledního odpočinku s ním sdílí i jeho dcera Gertruda provdaná Wagnerová (*15. 9. 1890 †20. 6. 1944) rodačka z Janských Lázní, poštovní úřednice v Trutnově. I přes publikačně těžko odpustitelný prohřešek se budu genderově nevyváženě věnovat převážně jmenované trojici pánů.

Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.

Takhle lapidárně by se dala vyjádřit několik desetiletí trvající existence vyhlášené cukrárny v rohovém domě čp. 102 (dnes 502) na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Ať už jde o předválečnou éru „otce zakladatele" Oskara Illnera nebo poválečné intermezzo Jana Barboříka ukončené národním podnikem Pramen, později Potraviny. Pravidelní čtenáři „Střípků z dějin" mohou namítnout, že tohle téma je proprané jako porybného zimník. Ale u historie stačí několik let a vždycky se objeví něco nového na doplnění. (Viz citát největšího z Čechů Járy Cimrmana: „Historie se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude"). Navíc opakování je, jak známo, matkou moudrosti. Také čtenářská obec se snad, doufám, časem mění. Kazem je použití stále stejných fotografií. Ale kde brát, když i na opakované výzvy k zapůjčení nikdo nereaguje?