V Krkonoších, potažmo v Česku, není lehké najít dědinu, kde by na veřejném prostranství nebo u některé z chalup nepostávala více či méně zdařilá postava vousatého pantáty s fajfkou. Určitě to není pouze tím, že již několik generací vyrostlo s televizním Večerníčkem a jedním z jeho nejoblíbenějších seriálů Krkonošské pohádky. Jejich chlapácký Krakonoš v podání Františka Peterky, Anče, Kuba, hajnej a konec konců i ten chamtivý a nesympatický Trautenberk, rezonuje skoro v každém z nás. Již dávno před tím bylo možné semo tamo spatřit hodnotnou sochu horského ducha od renomovaného umělce na náměstí nebo v parku. Ten uprostřed Krakonošovy kašny na Krakonošově náměstí v Trutnově býval dlouho chloubou celé oblasti východních Krkonoš. Nemluvě o Šalounově soše v Hořicích. Shrnuto a podtrženo! Jako personifikace Ducha hor je to sympatická a fotogenická osobnost, kterou si snad každý dokáže okamžitě představit. Zkuste si něco takového s Muhu, Marzebillou nebo Hejmonem. (Patrioti z Jizerských, Krušných a Novohradských hor jistě prominou). Já ho přímo zbožňuji a v okouzlené zaslepenosti věřím, že nejvyšší pán na Krkonoších je jen jeden, ať už mu říkáme jakkoliv. Zbaběle opouštím luhy a háje české kotliny, protože navštívit, spočítat, vyfotit a popsat jen zlomek z toho množství Krakonošů, kteří ji zdobí, je úkol nadlidský. Obří šlápoty vedou však i za hranice a malá ochutnávka se do dubnového čísla přímo nabízí. Očekávání vtipálků zklamu - není to apríl.

HOB Dr. Ing. Herbert Gall, rodák z předválečné Svobody nad Úpou *20. listopadu 1938, vyhnaný jako nevinné dítě ze země svých předků, žil v Auerbachu / Vogtland v německé spolkové zemi Sasko, kde v okresní nemocnici v Rodewisch 28. února 2026 zemřel. Celý život se příkladně zajímal o svůj původní domov, s vazbou po matce na starobylý rod horských boudařů Bönschů, poslední tři dekády jako zástupce podobně postižených svobodských sousedů. Přibližně stejnou dobu jsme se znali. Z hlediska lidského života je to doba poměrně dlouhá. Z hlediska historie okamžik. Vinou mé jazykové negramotnosti jsme si nerozuměli ani slovo. Přesto jsme nad bohatou historií nejen dávného Freiheitu, ale celého regionu východních Krkonoš, společnou řeč našli.
„Ich hatt´ einen Kameraden".

R.I.P.

Pro svobodské patrioty je krkonošské městečko rozložené v sevřeném údolí po obou březích řeky Úpy, strážené nerozlučnými dvojčaty zalesněných vrcholů Světlé a Černé hory, ověnčené dávnou slávou zlatých dolů na Rýchorách, dnešní Svoboda nad Úpou, malebnost sama. Přesto žádným velkým množstvím výtvarných děl zaznamenávajících její architektonické zajímavosti nebo podmanivou krásu okolní krajiny zrovna neoplývá. Každý nový objev byť i nepatrné kresbičky vyvolá ve většině jejích ctitelů vlnu adrenalinu jako náhlé milostné vzplanutí. Natož nalezení zapomenutého „ručně malovaného" obrazu známého regionálního umělce. Pro nezasvěcené je to možná jen poetický pohled na polovyschlé kamenité řečiště bezejmenného toku s líně tekoucím proudem podél kamennými kvádry regulovaného břehu, lemované temnou zelení lesa. Ani anonymní stavbička uprostřed scenerie mnoho nenapoví. My zdejší, kteří dokážeme chodit s otevřenýma očima, chytneme, jak říkají motoristé s malým m, na první šlápnutí. Při pohledu z ocelového mostu sv. Jana Nepomuckého k severu proti proudu řeky Úpy je to právě ten úsek překlenutý dnes betonovým silničním mostem na trase z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Autor mohl klidně stát na již odstraněné kovové lávce z roku 1909 spojující někdejší Lékárenskou uličku s cestou na Sluneční stráň. Schůdky v nábřežní zdi navigace vlevo v prostoru za současnou budovou bowlingu sloužily pradlenám při máchání prádla, ojedinělým rybářům a často i mládeži při koupání. Mnohokrát v historii dokázala Úpa i zahrozit. Jedna z katastrofálních povodní napáchala značné škody na majetku i lidských životech v létě 1897. Následky likvidovala armáda a v inkriminovaném místě zachytil vojáky fotograf Joffé z Janských Lázní. Teprve tehdy byla řeka spoutána kamennými hrázemi, které budovala firma Rella z Vídně. Již na jiném místě citovaný autor zachytil vzedmutý proud řeky zhruba od schůdků na obraze směrem po proudu 10. února 1946. Rozbouřená řeka poškodila 1. srpna 1977 na tomtéž místě bednění pilířů při výstavbě nového mostu. V roce 1996 na jaře při zvýšené hladině vody se schody bohužel jednomu místnímu předškolákovi staly osudné. Jediná viditelná stavba na obraze s červenou střechou byl prostorný altán, kdysi jedno z provozních stavení někdejšího obecního mlýna, přestavěného na dnes již také zaniklou vilu továrnické rodiny Piette.

Pokus anonymního fotoamatéra z řad prvních poválečných osadníků o experiment natočením některého z oblíbených trofejních přístrojů Exakta nebo Zeiss Ikon na svitkový film pro kompakty formátu 6 x 6 cm, kterých byla k dispozici po odsunutých Němcích plná objemná jarmara na místní stanici SNB v čp. 2, směrem na dominantní věž staré radnice na koso. Autor chtěl nejspíš zatraktivnit nejčastěji užívaný výřez architektonické scenerie, neznaje před těmi osmdesáti lety fígle a možnosti současníků. Jako neobvyklé plus opatřil fotečku na zadní straně popiskem na psacím stroji - Svoboda n/Úpou, 10. 2. 1946. Tradičně však k lítosti pozdějších badatelů opomněl uvést své jméno, což je všeobecný nešvar dosud. A hlavně velká škoda! Pesimista by při zběžném pohledu mohl namítnout, že se v té „zakopané díře" vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

I z toho nejzářivějšího vánočního stromu zůstalo jen ohlodané torzo kmene ležící na loňské trávě dnes už zapadané sněhem. První číslo novin v novém roce by mělo sršet optimismem, jak je v této zemi zvykem, i kdyby tátu věšeli. Let let je však záležitost spíš neveselá. Už jich uběhlo přesně třináct, kdy jsem touto dobou představil čtenářům ve Svoboda fóru neúplný soubor mých osobních novoročenek i s malým exkursem do historie jejich vzniku. Staromilci zavzpomínají na „staré dobré časy", kdy si lidé popřáli podáním ruky při potkání. Pozdější posílání lístečků Pour féliciter s přáním do nového roku se údajně v Čechách ujalo víc než kdekoli ve světě. Inu jsme národ psavců líných na krok. Jenže v posledních letech se nám tady, slovy klasika, rozšířil takový nešvar. Většina současných péefek je i vinou mafiánských manýr České pošty pouze v digitální podobě na displeji mobilu či obrazovce monitoru. Požehnej Krakonoš i za ně! Kdoví jak to bude, až se ujme žezla AI. Obrázky, které si my kluci a holky, co spolu mluvíme, každoročně pro povznesení ducha posíláme, by naplnily celé noviny.

Nedostatek veřejných stánků úlevy je v městečku pyšnícím se vzletným názvem turistická brána Krkonoš dnes daleko aktuálnější než před lety. Že je řeč o Svobodě nad Úpou, je nabíledni. Problém kam si odskočit, když to na člověka při procházce v ulicích takzvaně přijde, se táhne jako pověstná červená nit celá desetiletí. Má osobní paměť sahá do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy bylo jediné veřejnosti přístupné WC na nádraží, a přesto nebylo řešení nouze tak palčivé. Každých pár kroků byla hospoda s otevřenou náručí pro budoucího vděčného potencionálního hosta. V nouzi nejkrajnější volili ti odvážní blízkou přírodu za humny nebo vstup s prosíkem do krámků a dílen lemujících komunikaci v centru jako korálky na niti. Nevzpomínám si, že by někdy někdo z obsluhy nešťastníka odmítl. Tehdejší podnikatelé ze staré školy, i když většinou už jen zaměstnanci znárodněných provozoven, nebyli jistě také žádní lidumilové, ale uvažovali ekonomicky - vyhodíš hosta jednou, podruhé nepřijde. Když jde o to jediné, byli jsme si i za „totáče" všichni rovni, stejně jako dnes. Každý, kdo pamatuje „Golden Kids" a Zdeňkem Rytířem kongeniálně přebásněnou pecku Boba Dylana „Times They Are A-changing" dobře ví, že časy se mění. Ostatně, již staří latiníci (Tempora mutantur et homines cum eis mutantur).... Po s nadšením vítaném sametovém zvonění se s cválajícím pokrokem ledacos zvrtlo. Zanikly nejen krámky a hospody, ale i světoznámé firmy místních zaměstnavatelů i ty nevábné nádražní „hajzlíky". Projektanti moderního dopravního terminálu na takovou prkotinu jaksi zapomněli. Situaci si jako horký brambor přehazuje již kolikátá garnitura obecního zastupitelstva. Dotovaná akce „Vlídné WC" není sázka na lidskou empatii, ale na bezohlednou honbu za ziskem. Svět prý spasí umělá inteligence AI. Kdo se chce zasmát, račte se na ni v případě nouze obrátit. Cituji:

Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.