Freiheit

Trpaslíky nemám rád, stejně jako děd Vševěd Járy Cimrmana. Zvlášť ty, kteří se vydávají za Krakonoše. Ale v zájmu objektivity, protože dobře vím, že Duch hor může mít podob nepočítaně a jeho nekritickým obdivovatelům nezbývá než se s tím smířit, vezmu občas některého na milost. Já je ovšem nechytám ani na vařenou bramboru ani na škvarek. Ani na ně nemám takové zařízení jako vynalézavý Vševěd z Cimrmanova parádního kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych jich ráno vytáhl takových šest, i pět. Já si je musím za ušetřený peníz poctivě koupit. Jeden takový mrňous se už dlouho hlásí jako adept na reprezentanta pro měsíc prosinec. Snad proto, že v předvánočním čase by si měli lidé navzájem odpouštět své prohřešky, promíjím neznámému tvůrci, který zřejmě šmik šmik řezbářským dlátem umí a přitom má o krkonošském obrovi takové zvrácené představy. Nejen, že je panáček opravdu mrňavý - s podstavcem až po bambuli na kulichu měří všeho všudy 18 centimetrů. Ovlivněn módními amerikanismy, vyřezal mu mistr i tu čepici némlich stejnou jakou nosí Santa Klaus. Poláci, kteří přišli do Krkonoš ze zemědělského zapadákova východních Kres, Volyně a Haliče teprve se změnou hranic po druhé světové válce a vědí o majestátné a démonické postavě slezského Rübezahla s odpuštěním „prd a vořech" si právě takového prcka oblíbili. Říkají mu Skarbnik - strážce pokladů v podzemní říši. Jeho veličenstvo Krakonoš, jak Rýbrcoulovi důvěrně říká české etnikum, má ale takových pidimužíků v dolech, jeskyních a slujích svého horského panství od Jizerských hor až k Adršpachu k dispozici jako smetí.

Listopadové listopadání zahalené v závojích mlhy vybízí k listování v listinách a listech periodických i jednoúčelových v teple u kamen. A to by v tom musel být sám rohatej, aby se v zažloutlých papírech z regionálního tisku nenašel nějaký Krakonoš na listopad. Samozřejmě našel. Jako jsou větve stromů oškubané podzimními větry až na dřeň, je to jen pouhý ksicht, ale je tam všecko. Na první pohled nikdo není na pochybách, že je to on. Nejvyšší pán na Krkonoších s chlapáckou postavou hromotluka, dobráckou tváří tušenou i pod mohutným plnovousem a šibalskýma očima. Nepodepsaný grafik takhle jednoduše vyzdobil propagační prospekt podniku Krkonošské hotely Vrchlabí o několika listech na krkonošskou zimní sezonu 1968 - 69 v jazyce německém. A protože je to památka z hlubokého socíku, dovolím si ji symbolicky doplnit perličkou jen o několik málo let mladší.

Konečně na něj došlo. Se štíří poťouchlostí maskovanou regionálním patriotismem, s přátelskou vazbou na autora obrázku a v duchu hesla „Vždycky Havel" jako připomínkou nedávných posmrtných narozenin nejpopulárnějšího dělníka „přikulovače" trutnovského pivovaru nabízím uměleckou parafrázi na populární logo z etiket pěnivého moku vařeného ve městě se Sněžkou na dohled od roku 1582. Autorem původní kresby nejvyššího pána na Krkonoších, který laskavě propůjčil pivu z trutnovského měšťanského pivovaru své jméno, známé dnes z desítek variant ať už je Krakonoš s kloboukem či prostovlasý je Vladimír Vít (* 7. 12. 1944 Jilemnice - † 3. 3. 2022 Trutnov) - výtvarník, člen Horské služby Krkonoše, dlouholetý starosta a kronikář Černého Dolu. Podle tvrzení zasvěcených stál mu prý modelem pro urostlého chlapáka z hor s plným půllitrem natočeného piva bratr Jaromír. Klidně se ale mohl dívat do zrcadla, protože Krakonoše při mnoha příležitostech také představoval.

U Mistra na dvorku v Mladých Bukách v zastrčeném koutku na štípacím špalku jako by čekal na definitivní ortel, postává hrubě opracovaný rozkročený Krakonoš z lipového dřeva bez finálních úprav. Jsa vyučený dřevokaz mám ke dřevu jako přírodnímu materiálu veskrze kladný vztah. Jen u paní a dívek mi kdysi v čase barů a tančíren jeho vlastnosti vadily, ačkoli už si nevzpomínám proč. Při volbě vhodného reprezentanta na měsíc září jsem i přes několikrát opakované sliby zařadit zase po čase nějakého nesympatického svalovce germánské provenience opět sáhl do domácích zdrojů. Letošní sedmdesátník Hantl (*1955) je stejně jako Robert Fürbacher z minulého měsíce dlouholetým aktivním členem Spolku podkrkonošských výtvarníků z Trutnova založeného v roce 1989. V současné době je dokonce jeho místopředsedou. Přestože předseda si říká náčelník. Své práce vystavoval nejen v České republice, ale také v Polsku nebo ve Francii. Navíc je původním povoláním truhlář jako já i když už mnoho let tvoří a také restauruje díla v oboru sochařském, řezbářském a malířském jako nadaný, pilný a zručný samouk. Noblesních Krakonošů z jeho dílny vyšlo už povícero. Mě v duchu světoznámé hlášky „Nobody is perfect" z kultovního filmu roku 1959 Někdo to rád horké zaujal ten, kterého autor ještě před dokončením opustil jako ošklivé káčátko jen pro předčasnou vzpouru materiálu. Praskání dřeva je přirozený jev při jeho vysychání a hluboké radiální trhliny dokážou často znehodnotit hotové dílo. Chyba většiny současných tvůrců, zejména při sochání monumentů motorovou pilou je volba kulatiny jako výchozího materiálu. Staří mistři znali řadu fíglů jak vnitřnímu pnutí lidově pracování dřeva zamezit. Především nebyli na štíru s časem a trpělivě čekali, až pečlivě ošetřené dřevo dokonale vyschne. Přesto by jen v krajním případě sochali figuru z celého kmene. I při volbě půlkuláče se u soch, kde nebyla vidět zadní strana odebírala podstatná část vnitřní hmoty, aby se praskání eliminovalo. Ideální, pokud to rozměry zamýšleného díla dovolí je čtvrťová štěpina, čímž však podstatně rostou náklady. V každém kusu dřeva nebo bloku kamene se údajně skrývá hotová socha. Stačí jen odebrat ten přebývající materiál okolo. I tohle mohl být docela nevšedně pojatý hor a lesů pán zastižený ve chvíli odpočinku. Určitě by se zas našli jiní šťouralové, kterým by vadil ten neúměrně tlustý telegrafní sloup místo hole, ale jinak by nikdo netušil, jaká se v dobráckém dědouškovi skrývá obří síla.

Vy nevíte kdo je Fürbacher? Alespoň Trutnovákům ho snad představovat nemusím. Ten svérázný chlapík s dlouhými vlasy a neodmyslitelným koženým kloboukem, bez něhož se neodbude téměř žádná vernisáž uměleckých výstav v početných místních galeriích je malíř, restaurátor a ilustrátor Robert Fürbacher, trutnovský rodák ročník 1970 žijící do roku 2008 čtvrt století v Rotterdamu v Holandsku, kde vystudoval soukromou uměleckou akademii. Po absolutoriu se zúčastnil téměř stovky výstav a expozic v Holandsku, Belgii, Polsku i na mnoha místech v Čechách. Po začátečnickém střídání různých žánrů a uměleckých stylů se od konce minulého století věnuje osobité světlem prozářené abstraktní malbě plné mystiky a magie. Jeho velkoplošná díla vznikají odvážnou kombinací a vrstvením akrylových a olejových barev s efektem vkládaných přírodnin - mušliček, hmyzu, skořápek, kamínků či kousků rostlin i umělých materiálů jako je zmuchlaný papír, útržky látek, korálky, střepy nebo drobné upomínkové předměty. Pod jeho rukama vznikají meditativní harmonická díla nutící k tichému zamyšlení.

Jak by asi zněla současná prosbička k vládci Krkonoš v podání moderních prosebníků? Naivní pohádky spojené s reklamou, cílené rafinovaně výrobci spotřebního zboží pro domácnost přes ty nejmenší na hospodyňky a hospodáře i před sto lety, jsou dnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Hradecká cikorka, Pilnáček s pracími prášky, mýdla Schicht, kávové náhražky z Kolína a celá řada dalších přidávala k nákupu většinou dvoulist s lákavým obrázkem na titulu, pohádkou pro děti uvnitř a reklamou na své typické výrobky na zadní straně. Prosté texty s opakujícími se náměty jak pán hor štědře odmění každého, kdo si koupí bryndu z upraženého žita nebo nevábnou, nepěnící, nevonící a nerozpustnou kostku mýdla s jelenem s ponaučením nakonec, dnes při daleko sofistikovanější podprahové nabídce čehokoliv od hygienických prostředků po volební sliby vyvolávají ve tváři náhodného čtenáře jen shovívavý úsměv.

Ach ta paměť! Ale popořadě. Bylo - nebylo... Samozřejmě, že bylo, mám na to tisíc a jeden existujících důkazů. Jednak ta osamělá osm metrů vysoká skála, široko daleko v Krkonoších ojedinělá, generacemi německých starousedlíků zvaná Lattenstein, vypínající se na malém návrší poblíž soutoku Lysečinského a Albeřického potoka. Z logiky věci je to na pomezí mezi Dolními Lysečinami a Dolními Albeřicemi, kdysi samostatnými obcemi v krajině pod Sněžkou ve východních Krkonoších. Dnes je to součást rozsáhlého katastrálního území Horního Maršova. Unikátní dokonale vyvinutá skalní věž tvořená béžovo - bílým krystalickým vápencem vznikla dlouholetou kombinací selektivní eroze a zvětrávání. Na skalnatém hřbítku porostlém stromy je nejlépe vidět, když opadne listí. Dnes je odvěký symbol Dolních Lysečin, používaný kdysi i na obecní pečeti a úředním razítku zajímavou geologickou lokalitou registrovanou na území Krkonošského národního parku. Oficiálně užívaný český název neobvyklého skaliska je Lysečinská skalní jehla a vymyslel ho údajně albeřický patriot, speleolog Radko Tásler ze Svobody nad Úpou.