Freiheit

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!

V hospodě jsem se sice nenarodil, ale když jeli po válce rodiče budovat pohraničí a zabrali hospodu, vzali mě sebou. Ještě mi nebylo pět. Očima pamětníka „osmdesát plus" byl podnik po vysídlení původních německých majitelů nevyčerpatelným skladištěm unikátních sběratelských exponátů s pivní, pivovarskou a hospodskou tématikou. Z pohledu tehdejších osídlenců to byly jen nepotřebné, nepraktické a zastaralé krámy, kterých se hleděli co nejrychleji zbavit. Ty má boží prostoto! Dnes je těžké soudit, protože má-li zeměkoule otvor, kterým končí rektum, bylo to právě tady. V kouzelném, bohem zapomenutém místě mého dětství. Rodičům zmlsaným společenským ruchem pod náchodským zámečkem vršku kulatého se nezamlouvaly všecky ty pijácké korbílky s německými nápisy, reklamní pivní tácky na „Trautenauer Bier", malované talíře se svastikou na dně, gramodesky s tklivou Lili Marlén nebo Horst Wessel Lied a ostatní „germánské" smetí. Smetí patří na smetiště! Ty méně provokativní kousky ještě tak s blahosklonným úšklebkem dětem na hraní. Tady někde na písku, ve stodole či na půdě vidím počátky své celoživotní nesystematické sběratelské posedlosti, kterou nikdo jiný z rodiny nikdy netrpěl ani netrpí. Echt sběratelům je má vášeň k smíchu, protože nebuduji sbírku. Jen spřízněná duše Jiří Suchý se svou populární krabicí plnou roztodivných věcí by mě dozajista pochopil. Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit. Prostě když mě nějaká blbina zaujme - šup do krabice. Ukládám ji tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že ji mám. Je tam knot, rukavice z jelenice i ten brok, kterým jsem byl kdysi střelen. Zrovna včera jsem tam našel skleněnku z hospody, co byla v krabičce s dalšími schovaná pod schody.

Roztomilý půvab, poetické pojetí a až okázale jednoduchá srozumitelnost vyzařuje nejen z autorovy figurky Krakonoše, ale z většiny jeho nezaměnitelných postaviček, pohádkových výjevů, zvířátek i architektonických detailů s nesmazatelným vlivem neotřelé krásy milovaných Jestřebích hor. Nerad opakuji stejnou výtvarnou techniku prezentovaných podob pána hor, ale na měsíc září, čas rozzářených kukadel malých školáků jdoucích po prázdninách zase do školy je to jednoznačná volba. Kreslení a malovaní Krakonošové, vynikající, zdařilí i s prominutím nepovedení ne-li přímo oškliví, se množí geometrickou řadou jako někteří rekordmani z hmyzí říše krkonošských lesů. Je až s podivem, že ti líbivější vznikají zpravidla něžnýma rukama žen malířek. Pan Josef Vik měl asi v mužském těle něžnou ženskou duši.

Ani chimérický bazilišek plný jedu, ani fénix vzešlý z popela jako symbol zániku a opětného znovuzrození, ale bájný gryf, napůl orel, napůl lev s tiskařskými houbičkami v pařátech je odvěkým znamením tiskařů a typografů. Svobodský tiskař z první poloviny 20. století Franz Feix nevolil jinak. Gryf na jeho propagačních tiskovinách je sice hodně schematický, výtvarným stylem poplatný německému vkusu té doby, ale jako grafická zkratka čitelný a srozumitelný. Nebýt informační cedule naučné vycházkové trasy „Via Piette" na vratech bývalé tiskárny ve Svobodě nad Úpou v současném čp. 442 v ulici 5. května asi by o zaniklé významné provozovně věděl málokdo. Vedle množství jednoúčelových tiskovin, propagačních materiálů, brožur, plakátů a pohlednic zde v roce 1925 vytiskli dodnes ceněnou a dlouhá léta jedinou brožurku o historii městečka Svoboda nad Úpou z pera městského tajemníka a kronikáře Bernarda Hampla. Také barevný obrázkový dvojlist s notami a textem „Svobodské písně domovské" neboli městské hymny. Opravdovým „majstrštykem" se tiskař Feix blýskl už v roce 1913 přetiskem prvního učeného spisku o Janských Lázních z roku 1680 od Jiřího Ignáce Hettmayera. Propagačních materiálů o Janských Lázních včetně luxusních litografických barevných brožur opustilo tiskárnu za léta jejího trvání úctyhodné množství. Čím víc se badatel nimrá v životopisných datech, tím víc má z chyb a nepřesností zamotanou hlavu a iluze o akurátnosti úředníků staré dobré Habsburské monarchie se bortí jako domeček z karet. Údaje z matrik nesouhlasí s daty ze sčítacích archů, natož z několika vydání adresářů a nic nelze brát za definitivní. Pokud je to možné vycházím z matrik, i když i ty se rozcházejí.

Aha! Úderný nadpis to je šíp jako blesk pro super impuls rytmu života odběratelů nejoblíbenějších a nejprohlíženějších časopisů s barevnými obálkami a změtí podobných bombastických nic neříkajících titulků. Zase nějaké nerozvážné seniorky si vyrazily v letním oblečení a sandálech do nejmenovaného skalního města a z úzké tmavé soutěsky, ze které sněhová závěj nemizí ani v nejparnějším létě, je po několikadenním hledání všemi integrovanými záchrannými složkami včetně armády vybavené optikou na noční vidění, psovodů Horské služby a hasičů s vyprošťovací technikou posílených dvěma policejními vrtulníky s termo kamerami, podchlazené a na pokraji fyzických i psychických sil, přepravily připravené sanitní vozy do nejbližší krajské nemocnice. Podle oznámení její tiskové mluvčí jsou ženy po prvotním ošetření mimo ohrožení života. Hrozivě vyhlížející otevřená zlomenina lícní kosti jedné z důchodkyň se obešla bez komplikací a po rehabilitaci zřejmě nebude mít žádné následky. I tak je to varování před hazardním chováním návštěvníků skal bez ohledu na věk, tělesnou zdatnost, vybavení a zkušenosti.

Vypadá jako Krakonoš, ale není to Krakonoš. Čte se to jako pohádka, ale ani pouze pohádka to není. Vypadá to jako reklama - a je to reklama! S koncem prázdnin mi to nedá, zavzpomínat, čím nás bavil děda. Čas ale neúprosně letí, tak si to přečtěte samy milé děti. Jen žádný strach, letopočty nebudu unavovat. V případě zájmu si je můžete vygooglovat. Dnes jsou reklamní pohádky vydávané firmou Rakon Rakovník založenou mydlářem Františkem Ottou jen hledaným nostalgickým artiklem hrstky sběratelů. Před světovou válkou (tou druhou) kdy vrcholil souboj „mýdla s rakem" a „mýdla s jelenem", potažmo Ottova rodinného impéria z Rakovníka a konkurenční firmy Schicht z Ústí nad Labem (pozdější Setuza) nejen ve výrobě mýdla, jedlých tuků, pracích prášků, kosmetiky a parfumerie nebo zubních past a dalšího bohatého sortimentu výrobků, ale také ve vynalézavém marketingu, byly útlé sešitky s pohádkou a vtipným sloganem šlágrem pro nezletilou mládež. Málokterá hospodyňka odolala, když jí večer zmazaní a potrhaní haranti čutající celý den v prašné ulici hadrák přišli domů a místo výmluv zarecitovali s odzbrojujícím pohledem jeden z těch zlidovělých: „Jsi-li černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta".