Freiheit

Možná máte doma poklad a nevíte o tom. Podobně laděných článků zaměřených na lidskou chamtivost je každé ráno k hrnku vonící kávy na internetu přehršel. Vsázejí na stále stoupající oblibu retro předmětů a balamutí méně znalé majitele běžných starožitností na závratné sumy při nabídce k výkupu do aukcí. Vhodně zvolený příběh, jak jedna paní koupila na bleším trhu starou nepodepsanou kresbu za dva dolary a ejhle on to byl náčrt kladkostroje samotného Leonarda da Vinci, za který dědicové obdrželi od aukčního domu Sotheby´s doslova majlant jen probouzí fantazii. Závratná cena československého pětihaléře z roku 1924 v řádu několika statisíců dohání znovu a znovu mnohé důvěřivce prohrabat kasičku s mincemi z klukovských let. Málokdo tuší, že jich bylo vyraženo sotva pár desítek a kvůli prasklému razidlu byla výroba zastavena. Navíc jsou publikované exempláře léta letoucí bez pohybu ve známých sbírkách. Po celou dobu oběhu je pečlivě hledaly zástupy bankovních pokladníků i pozdějších numismatiků. Jen opravdový naivka si může pomyslet, že ho najde v porcelánovém prasátku po babičce, když byla malá.

Když nevíš kudy kam, jdi na sever! Sice to není autentická hláška z populární hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu", ale v mysli největšího českého génia se klidně zrodit mohla. S velkým počátečním písmenem ve slově Sever by si to mohl ledaskdo vykládat i jako slogan Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově. Ani on by nebyl daleko od pravdy. Tisíce školáků nejen z východních Čech, které prošly programovými pobyty vyhlášeného ekologického střediska založeného v roce 1994, ať už z počátku na Rýchorské boudě nebo později v nové budově maršovské školy či ve starobylé faře rekonstruované na DOTEK - Dům Obnovy Tradic, Ekologie a Kultury na něj nedají dopustit a žádnou moji reklamu nepotřebuje. Je to má osvědčená životní zkušenost. Hrdě se hlásím ke svému rodnému hnízdu v Americe, malé osadě u Náchoda, protože naštěstí dávno zaniklý název mé rodné země Protektorát Čechy a Morava není nic k chlubení. Krást se nemá, ani když člověk vykrádá sám sebe. Přesto si dovolím kousek z jednoho mého dávného textu ocitovat s přesvědčením, že ani dnes bych to nenapsal jinak: „Vnitřní kompas rodilých Američanů prý zná jen dva směry. Na západ jeho střelku vychýlily odvážné výpravy vikingských ryšavců, příď velitelské fregaty janovského admirála Colóna, toužebné pohledy „otců poutníků" na palubě lodi Mayflower i ocelové rovnoběžky Union Pacific. K severu pak tisíce úzkých kolejí psích spřežení, mířících v hlubokém sněhu až tam na Aljašku, na Klondike a Yukon, za vidinou zářících nuggetů. Mně osud vybral tu druhou variantu. Stěhoval jsem se v životě několikrát; vždy však jen blíž „k těm modrým horám v dáli". Atavistická touha Američanů po svobodě mě bezděčně dovedla až do Svobody nad Úpou, která si své zlaté opojení prožila dávno před Dawsonem. Není to zrovna nejlepší místo k žití, ale jsem tu rád". (Antipády: My birth country - 2002).

Nejlepší obranou jak nenaletět je být intelektuálně připraven. Každý z kluků, který někdy v životě něco sbíral, by jistě mohl historky, jak se nechal v dobách, kdy svého koníčka teprve sedlal napálit od zkušenějších kolegů sypat z rukávu. Zejména artefakty s místopisným zaměřením jsou zrádné. A když se do názvosloví vloudí ještě němčina v někdejší Rakousko - uherské monarchii naprosto běžná je dvojnásobně ouvej. Zejména sběratelé pohlednic, dokonce i ti zkušení mají častokrát s určením místa zamotanou hlavu. Jak má například takový chudák, který už na základní škole prolézal ze zeměpisu s odřenými boltci vědět, kolik je v republice Lhot. Nebo Vsí, Kostelců, Petrovic či Stříteží. A to zdaleka nejsou ty nejfrekventovanější. I ta naše „Svoboděnka" o níž jsme si za komančů potutelně šuškali, že je jediná v republice má se svým historickým německým ekvivalentem ve světě dvojčata. Já jsem si v dřevních dobách sběratelství ve „zlatých šedesátých" kdy se poměry kapánek uvolnily a po vzoru západních metropolí začaly sem tam vznikat bleší trhy, jen se jim zpočátku muselo říkat výměnné schůzky a jedinou dostupnou sběratelskou literaturou byl inzertní časopis RIS, naběhl na vidle několikrát. V honbě za drobnými suvenýry z Krkonoš jsem se na jedné takové burze, kam jsme se stejně poblázněnými kamarády zajížděli o víkendech plně obsazeným autem po celé severovýchodní čtvrtině Čech od Pardubic po Liberec, nechal snadno přesvědčit ke koupi plakety na snímku. Prodávající nejen několikrát slevil z požadované ceny, ale svatosvatě přísahal, že jsou to Valteřice, dnes součást Horní Branné v okrese Semily. Ruku na to, čestné slovo, a jestli to není pravda, ať se na místě propadnu do Západního Německa.

Pro podniky odkázané na energii vodních toků nebývaly pohromy spojené s povodněmi nic neobvyklého. Historky vandrovních chasníků „ze starého mlejna" jimi byly protkané stejně jako zápisy v obecních kronikách. Několik katastrof postihlo i brusírnu dřeva na vzácném snímku z mnohatisícového souboru fotografií a pohlednic uložených v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově. Toto bohužel nedatované foto neznámého autora lze spatřit mezi asi dvěma sty vybranými exponáty na v pořadí druhém cyklu šířeji koncipovaných výstav nazvaných „Trutnovsko na starých fotografiích a pohlednicích". Vernisáž proběhla ve čtvrtek 20. března 2025 a výstava potrvá do 19. 10. 2025. Původní Hoferova brusírna na horním toku Úpy v sevřeném údolí někdejší samostatné obce Maršov III byla zřízena někdy v druhé polovině 19. století u domu s původním číslem 33, zakresleném již na indikační skice stabilního katastru z roku 1841, i když jeho historie je jistě starší. Majitelé se často střídali. Ještě na přelomu století měl podle sčítání obyvatel v roce 1900 brusírnu propachtovanou maršovský rodák vrchní mistr Johann Posner *9. 12. 1838. Pracovali tam v dělnických profesích i jeho tři synové.

Bez ohledu na známost úsloví o oplácení zla dobrem v podobě nabídnutého chleba podsouvané Ježíši, jeho znění prý v biblickém textu Nového zákona nenajdete ani při velmi pozorném čtení. Mezi bezbožnými obyvateli České kotliny platí spíš údajné rčení Žižkova současníka a obdivovatele, husitského hejtmana Zbyňka Buchovce z Buchova - kdo do tebe kamenem, ty do něho větším. Ten vratký oslí můstek k zajímavému šutru, opravdovému a nečekanému dárku od jedné konkrétní dámy se mi zdál schůdnější než první poetická myšlenka: „Když na polici leží zajímavá drúza a ne a ne přijít líbající múza je to pro zoufalého psavce hrůza". Jsem ve věku, kdy si mohu dovolit přijímat dárky od žen naprosto bezostyšně. A nemusí to být milenky, ctitelky ani přítelkyně. Prostě se to tak někdy vyvrbí, že mě chce nějaká útlocitná duše potěšit. Někdy je to kus salámu, jindy sklenička domácí marmelády. Ty znalé vyštrachají starou pohlednici s Krakonošem z krabice dopisů po babičce nebo dědův sokolský odznak.

Úvodní slova dobového šlágru přesně vyjadřovala mé pocity na uvedeném snímku. Vyštrachal jsem ho ve svém vojenském zápisníku a i po 62 letech si vzpomínám na dávno promlčený „hříšek". V sobotu 16. února v roce 1963 se v posádkovém klubu na velitelství ženijní brigády v Litoměřicích pořádal maškarní ples. Byl jsem v té době „stará máza" a vojnu jsme měli všeobecně tak říkajíc „na háku". S dalším potrhlým Krkonošákem Jirkou Dostálem jsme se vsadili s několika ostatními kluky od naší průzkumné roty sídlící v budově, že si půjdeme s důstojnickými paničkami zatancovat. Hlavní bránu střežili zbrojnoši, ale my už byli uvnitř. Pro záklaďáky byl pochopitelně vstup zakázán a přísná kontrola u dveří vpouštěla bez lustrace pouze maskované příchozí. Kupodivu prošli i dva hastroši vymódění stylem „co dům dal" za skijáky z hor.

A v zimě (téměř) každá chalupa stejná. Nejen cesty boží, i cesty obrazů mohou být rozličné. Já osobně zimní motivy nějak zvlášť neprožívám. Z opěvované běloskvoucí idyly mě mrazí přímo fyzicky a nedokážu si ji vychutnat. Možná je to tou kapkou keltské krve, možná od dětství vštěpovaným vztahem k přírodě, že mě daleko víc přitahuje šťavnatá zeleň jarního lesa, pestrobarevná paleta rozkvetlé letní louky nebo dryjáčnicky namíchaná zlatohnědá žluť s krvavou červení prosluněného podzimu. Obrázek zasněžené chalupy se zvoničkou vedle kouřícího komína na hřebeni střechy nad polovalbou dřevěného štítu jsem však vzal na milost. Jednak je to milá památka na mou starší sestru, jednak z něj snad i díky barevnosti vhodně zvoleného rámu dýchá nějaké skryté staromilské teplo natruc závějím. A možná je to i tím, že v Krkonoších bývala podobná bouda s požární zvoničkou na každé větší enklávě a mnohá se i Zvonička jmenovala.