Freiheit

V Numismatickém časopisu dvojčíslo 3,4 - 2025, který vyšel začátkem srpna, mě zaujal zajímavý článek sběratele Martina Marka z Plzně, nazvaný „Bronzové medaile věnované kapitánu Otakaru Jarošovi". Hrdinu od Sokolova, který jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel „in memoriam" nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu dokonale zneužil poválečný komunistický režim v Československu. Kapitán Jaroš (1. srpna 1912 Louny - 8. března 1943 Sokolovo) důstojník československé armády a příslušník samostatné čs. jednotky v SSSR zformované v Buzuluku, bytostný Skaut a Sokol, vlastenec, který přímo nesnášel komunisty, byl po válce vyzdvižen na piedestal jako ikonický bojovník za vítězství komunistické ideje. Dodnes jeho jméno nese nespočet ulic, náměstí a škol ve městech po celé republice. Vedle Jarošova obsáhlého medailonku je stěžejním námětem fundovaného článku popis několika bronzových medailí s jeho portrétem. Tentýž vojenský portrét z profilu v zimní výstroji s ušankou a kožešinovým límcem z ateliéru Španielova žáka sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (1929 - 1993) je i na regionální sportovní medaili z nevšedního materiálu pyrostatu, o které se autor v textu rovněž okrajově zmiňuje. Tímto kolegovi Markovi děkuji za impuls. Připočtu-li, že se Jaroš narodil v srpnu a rok před mým příchodem na svět pracoval krátce na poště v mém rodném Náchodě, se kterým je spjat i zmiňovaný Otakar Španiel, nebo že kupička novoročenek od kamaráda Pavla odesílaná z trutnovské ulice kpt. Jaroše už se nezvětší a zejména, že atypická medaile je výrobkem někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři po zestátnění přičleněné k podniku Elektroporcelán Louny, která po zprivatizování dodnes působí pod názvem Keramtech, spol. s. r. o. je důvod usednout ke klávesnici víc než pádný. A to zcela pomíjím první Jarošův anonymní posmrtný portrét s ušankou symbolizující východní frontu na poštovní známce ze sběratelsky oblíbené série Londýnské emise z roku 1945. Představovala padlé hrdiny československé zahraniční armády a na jejím vydání měl zásluhu jistý „doktůrek práv", pracovník exilové vlády Antonín Tichý (1907 - 1988), jehož vynikající publikace o paraskupině Antimony vysazené v Protektorátu „Nás živé nedostanou" je na internetu často tvrdošíjně nezaslouženě připisována mé maličkosti. Mnohem později vyšlo najevo, že pro většinu pozdějších Jarošových portrétů charakteristická ušanka je podfuk zhotovený fotomontáží. Předem varuji zvědavce, kteří při ověřování údajů spoléhají na „umělou demenci" AI.

Mušle a lastury, škeble a ulity, schránky a kostřičky, krabi a krabičky. V té od dvacítky bulharských cigaret Slunce jsou vybělené krunýře malých krabů, kteří v příhodné době líhnutí lezli po pláži v hejnech jako mravenci. Všechno jsou to památky dovezené od světových moří a oceánů. Zhmotnělé vzpomínky na léto pod jižním sluncem, kdy dovážet přírodniny nebylo zdaleka tak problematické jako dnes. Mám kamaráda, který si dovezl živou škebli rodu Papadopulu z dávné dovolené v Řecku, a už jsou spolu přes čtyřicet let. Jak na ty mušličky tak zpětně koukám, dnes by to na pokutách dalo slušnou sumičku europeněz.

Rostou. Vyrazte, než bude pozdě. Burcuje palcový titulek na titulní straně MF DNES. Na přiložené mapě pravděpodobnosti růstu hub v České republice k 7. srpnu 2025 se to zelená nejvyšším stupněm „velmi vysoká". Jmenovitě Krkonoše, Jeseníky, Orlické hory a Šumava slibují plné koše. To i v celoživotním náruživém houbaři, který na houbaření ze zdravotních důvodů rezignoval, bouchnou saze. Chcípák, který bez zadýchání nevyleze ani do prvního patra, co to má i na vlastní zahradě do kopce nemá stání. Už několikrát musel kapitulovat sotva dosupěl ke kraji lesa a s lítostí uznat, že ta silná trojka - stáří, zdraví a kondice se ošálit nedá a pokorně se těch pár set metrů zahanbeně vrátit. No ano, konkrétně o mě je to. Takový krásný den! Co kdybych to ještě jednou zkusil? Jen tak nalehko, bez košíku jen s kudličkou a plátěnou tašku v kapse. A vezmu si hůl - no bóže! Při nejhorším si na kraji lesa sednu na pařez a pokusím se něco vyloudit od procházejících houbařů. Začal jsem slibně. Kde je vůle, je i cesta jak praví klasik. S elánem hodným obdivu jsem absolvoval kolečko, kam chodívala moje nejmilejší na krátkou procházku. Dalo mi to dobré dvě hodiny a potvrzení známé skutečnosti, že všichni novináři jsou s prominutím svoloč, nejen ti političtí. V lese bylo vymeteno. Po houbařích ani potuchy. Po houbách jakbysmet.

Mochnovec křovitý (Dasiphora fruticosa) v několika exemplářích žlutě září obvykle celé léto i na naší stále víc a víc pustnoucí zanedbané zahradě. Údajně nenáročný opadavý okrasný keřík s kulovitým habitem vysoký metr až metr a půl, od května do září obsypaný žlutými pětičetnými talířovitými květy o průměru 2 až 4 cm, rostoucí na celé severní polokouli jsem ale před drahně lety, řekl bych, že už to bude půl století, vysazoval jako mochnu křovitou (Potentila fruticosa), což mohu doložit podrobným osazovacím plánkem z té doby.

V jednom známém nejmenovaném kabinetu kuriozit spočívá zaprášená a srolovaná v koutě, sběratelsky zajímavá poválečná školní nástěnná ručně kreslená mapa politického okresu Trutnov v měřítku 1 : 25 000. Pod autorským vedením profesora tehdejšího státního reálného gymnázia v Trutnově Stanislava Krause ji na náklady Okresního národního výboru vypracovalo technické oddělení jmenované instituce. Její drobné odchylky od skutečného terénu, či leckde archaické dávno neužívané názvosloví mohou ve tváři současného turisty uvyklého na v regionu velmi oblíbené a dokonalé mapy z kartografického nakladatelství ROSY otce a syna Rohlíkových z Mělníka vyvolat lehký úšklebek. A to nezmiňuji satelitní navigaci GPS, kterou je dnes vybavený každý nový automobil i lepší náramkové multifunkční hodinky. Ve své době to bylo obdivuhodné dílo.

Ruku na srdce pánové, kdo z vás to má? Za mého mládí v hloubi minulého století to býval nepřiznaný sen nejednoho venkovského kluka, který viděl krásnou snědou holku s dlouhýma nohama leda tak na obrázku v nějakém zahraničním magazínu. A klidně mohl snít takhle genderově nekorektně a sexisticky. Dokonce i nahlas. Jak říká uznávaný dlouholetý guru nás odchovanců Semaforu Jiří Suchý, který se nedopatřením let stal naším téměř vrstevníkem: „Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal". Svět se zmenšil a zhrubnul, lidé všech ras a barev pleti se pomíchali, všechno je dostupné a pokrytectví se vylévá z břehů. Jiný klasik kdysi prohlásil, že nejkrásnější motýli, jsou ti, které jsme nikdy nechytili. Navýsost cudný akt „dlouhonohé černé gazely" řečeno tehdejším, dnes odsuzovaným údajně dehonestujícím slovníkem, který by dnešní puberťáci zvyklí na peprnější obrázky přešli s opovržlivým nezájmem, otištěný dokonce v nějakém tuzemském časopise mě přímo okouzlil. Tu chci! Black is beautiful.