Freiheit

Pro ikonickou taneční vinárnu raného mládí mé válečné generace, uzavírající dlouhé období mezi lety 1925 - 1945, pro kterou se v hierarchii podle roku narození vžil název „Silent Generation" čili Tichá, se slavné chvíle vzepětí po znovuotevření na přelomu padesátých a šedesátých let bouřlivého minulého století staly labutí písní. Starobylá výstavná budova s bohatou historií v centru Janských Lázní zmizela během 80. let definitivně z jejich panoramatu. I ona měla někdy své rané mládí, doložené sporými ilustracemi, které provázejí malý exkurs proti toku času. Jedna ze starších vedut rozvíjejícího se lázeňského střediska pod Černou horou je známá z mnoha pozdějších kopií, ze kterých čouhá zásadní nesrovnalost. Původní grafika bez datace se signaturou autora kresby Labský a rytce Rybička (pravděpodobně Josef 1817 - 1872) vyšla v ročence „Libussa" vydávané v letech 1842 - 1860 pražským nakladatelem Klarem. Učitel Josef Demuth ji ve vlastivědné publikaci Trautenauer Bezirks-Kunde z roku 1901 otiskl s datací do roku 1820. Podle této předlohy namaloval volně rozměrný barevný obraz olejem místní poválečný malíř podepsaný A. Hubka s uvedením téhož letopočtu. Na výstavě v lázeňské Kolonádě roku 1967 ke stému výročí administrativního osamostatnění Janských Lázní od Svobody nad Úpou byla vystavena fotokopie téže rytiny s daleko pravděpodobnějším datem 1854 bez uvedení zdroje. Výrazná první osamělá zděná budova vpravo je nepochybně popisné číslo 34 nazvané později „Deutsches Haus" vystavěné údajně v letech 1850 - 1852. Malý dřevěný domek s valbovou střechou číslo 23 vzadu, patřící rodině Baudischů odkoupil později hoteliér Stark, nechal ho zbourat a na jeho místě postavil v roce 1890 prostornou jídelnu spojenou s hotelem.

Nezamýšlenou připomínkou Dne válečných veteránů 11. listopadu z žacléřské porcelánky je biskvitová soška dvou vojáků rakousko - uherské armády nazvaná Pozdrav z domova. V originále „Grüsse aus dem Heimat" na spodním okraji sousoší se značkou TP a číslem formy 3452 vzadu. Figurky ozbrojených pěšáků z bílého neglazovaného porcelánu zastižených ve chvíli ztišení válečné vřavy, kdy si byli právě vyzvednout poštu, jsou výmluvné zachycením dojemného okamžiku. Sedící hltá očima řádky právě otevřeného dopisu, stojící kamarád mu nahlíží přes rameno a pyšně si nese balíček z domova. A možná to ani nebylo uprostřed bojů, ale jen při docela poklidném životě v kasárnách. Kdo ví? Neznámému modelérovi se prostě povedlo zachytit poetické kouzlo jedné z příjemnějších chvil vojenského života.

V létě v šestačtyřicátém po světové válce (té druhé) mi ještě nebylo ani pět a byl jsem docela lekavé dítě. Což často zneužívala Frau Kuhn (chce se mi napsat stará, ale to by se současné mladistvě vyhlížející kočky mezi čtyřicítkou a padesátkou mohly urazit) když občas přišla k nám do hospody koupit citronovou limonádu pro svou milovanou vnučku Annelies. V nestřeženém okamžiku na mě obvykle vyštěkla šišlavé „Šiška - puj do pšíška!" a zapíchla mi ukazovák do pupíku. Kajícně přiznávám, že se mi docela ulevilo, když musela koncem srpna s několika dalšími německými starousedlíky do odsunu. Teprve dodatečně mnohem později mi došlo, že měla na mysli slavného husitského vojevůdce Jana z Kalicha. Od té doby si propastný rozdíl mezi Žižkou a šiškou pamatuji. Trocnovský loupežník mi ani přes chvalozpěvy mého tehdy oblíbeného spisovatele Aloise Jiráska k srdci nepřirost. Zato šišky, to je jiná! Už od mládí mě fascinovaly jejich zajímavé tvary a skoro z každé houbařské výpravy jsem si nějakou pěkně rostlou přinesl domů. Čím větší, tím líp.

Ilustrační fotografie tokajících tetřívků od Libora Dostála je matoucí. O nepochybně atraktivní přírodní téma se nejedná. Jde o tu libozvučnou, snadno zapamatovatelnou a dobře prodejnou originální značku. Ani pečlivým vyhledáváním na internetu kromě všudypřítomné a vlezlé AI, kterou jedna moje nejmenovaná známá Petra překřtila na chytrolínku, nabízející jako „první dobrou" v Krkonoších stále vzácnějšího ptáka tetřívka obecného zvaného černý rytíř nic. Nula! Vymeteno! Přestože je to název s více než šedesátiletou, bohužel neoficiální tradicí. V letech 1961 až 1963 v době povinné dvouleté vojenské služby, alespoň pro neschopné pitomce, kteří si nedokázali zařídit modrou knížku se u jednoho nejmenovaného vojenského útvaru s číslem 6196 v jistém nejmenovaném městě Litoměřicích sešli dva kamarádi z jiného nejmenovaného města Svobody nad Úpou. A to nejen u téže brigády, což je opravdu hodně vojáků pohromadě i v mírových podmínkách studené války, ale i u jedné nejmenované samostatné ženijní průzkumné roty. Dokonce v jednom družstvu jedné čety na jedné světnici se železnými postelemi vedle sebe. Tvořili, pokud to v denním rozvrhu, kdy měl každý jinou kvalifikaci, bylo možné nerozlučnou dvojku, pro kterou se vžil nevím proč název Krkonošští kohouti. Celých padesát procent té miniaturní partičky zaujímala moje maličkost. Pro název možná určující, protože můj hlas při pochodovém zpěvu prý zněl jako kohoutí kokrhání. Druhá polovička si zakládala spíš na bicepsech a tělesné zdatnosti.

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Ale kuš! Každý Bavorák v kožených gatích s padacím mostem by se rozřehtal, až by se za pivní břicho popadal a charivari - řetěz s roztodivnými přívěsky u pasu se mu rozcinkal. Na Oktoberfestu v Mnichově konaném letos od soboty 20. září do neděle 5. října se to návštěvníky pyšnými na své „Lederhose" a dámami v dirndlu tradičně jen hemží. A téměř všichni mají u pasu tu kuriózní ozdůbku - řetěz z masivního stříbra s přivěšenými broušenými drahokamy, mincemi, medailemi, loveckými talismany, drápy, zuby, růžky, parůžky i parohy podle osobního vkusu a spoustou další chamradě. Ženy prý v jemnějším provedení. Ale čert tomu věř v současné éře tetování, piercingu a jiných příšerností. Staří latiníci označovali slovem caribaria nepořádek, chaos, rozruch, virvál nebo šílenství. Podobné řecké karébaria znamená doslova „těžká hlava" čili kocovina. Odtud všechny ty lidové hlučné taškařice s břesknou kakofonní muzikou jako bakchanálie nebo masopust či závěrečný rej cirkusových artistů.

Co skuhráte, vždyť stáří je prima, pravila mi onehdá paní doktorka Zina. Možná ale, že jsem se přeslechl jako čím dál častěji a řekla psina. V konečném vyznění je to však úplně jedno. Když se nad tím tak zamyslím, měla ve svých ani ne čtyřiceti letech docela pravdu. Stále ještě se, když je co, bez potíží najím díky v pořadí již šesté kompletní sadě zubů, jimiž mě dvakrát obdařila matka příroda a už počtvrté Vzájemná zdravotní pojišťovna. Když chci vidět a nepoznám příchozí dámu po ohmatu, prostě si nasadím brýle. S mírným doplatkem lze pořídit i slušivější obroučky než univerzální model z umělé hmoty od státu. Abych se nemusel na stará kolena učit znakové řeči, podstoupil jsem několikaměsíční anabázi nutnou pro získání lékařsky osvědčených sluchátek. Je to na dobré cestě, už se na nich pracuje.