Freiheit

Nikdy bych se neodvážil a ani mi to nepřísluší hodnotit současný urbanistický vzhled dnešního pulsujícího atraktivního horského střediska, pro které se vžil patřičně nadnesený název „český Aspen". To jen každodenní pohled na odhadem možná stoletou cetku zavěšenou na schodišti jisté chátrající chalupy na opačném konci Krkonoš vyvolává bizarní asociace. I milovník starožitností a kuriozit musí s pokorou uznat, že cenově dostupné upomínkové předměty z turisticky zajímavých míst nejsou a nikdy nebyly chloubou umělecké tvorby. Ani nejvyšší české hory nejsou výjimkou. Některé suvenýry balancují na hranici kýče s virtuozitou hravých a odvážných artistů populárního pražského souboru Cyrk La Putyka. Mnohým nelze upřít ani jistou pracnost. Právě ty viditelné stopy rukodělné práce budí ve vnímání moderního člověka obklopeného zautomatizovaným světem neopodstatněnou nostalgii. A vůbec nevadí, že tisíckrát okoukané panorama z centra Špindlerova mlýna jako kombinovaná podmalba na skle s blýskavými slídovými okénky zasazená do jednoduchého kulatého rámečku je zubem času ohlodaná téměř na kost. Barvy jsou sluncem vyšisované, sklíčko by potřebovalo umýt, dřevěný rámeček je oprýskaný a pracně vlepovaná slídová okénka se neblyští také vinou mouly, který ani takhle jednoduchý předmět nedokáže kloudně vyfotografovat.

Do Krkonoš se v polovině května vrátilo zimní počasí. Na hřebenech napadlo až 25 centimetrů nového sněhu a v silném větru se tvoří nečekané závěje. Sněžení v květnu není sice na horách nic neobvyklého, ale aby se taková vrstva zejména po nezvykle teplém nástupu jara udržela, je docela šok. Boudaři i Horská služba mají většinou „přezuto". Neukáznění turisté bez dostatečného vybavení si tak užijí adrenalinu do sytosti. Bílo je i u nás na zahradě. Nebýt studeného vzduchu ze severu, tak je to docela příjemné pokoukání. Bílá, stejně jako černá nejsou z fyzikálního hlediska barvy, což ví každý bystřejší školák. Proč ale většina jarních květů září neposkvrněnou bělobou ví snad v nejbližším okruhu mých známých jen Krakonoš. Na zeleném podkladě svítí záplava bílých květů mnohem tepleji než studené sněhové vločky. I naše zpustlá, neudržovaná, zaplevelená, mechem prorostlá zahrada, která dávno zapomněla na bláhové sny o anglickém trávníku a se skromností okoukanou u svého majitele se smířila s tím, že bude jen občas pokosenou obyčejnou horskou loukou, se zahalila do potrhaného bílého krajkoví. Mé malířské umění skončilo u namalování prasátka jedním tahem, tak jsem tu pomíjivou nádheru nakreslil aspoň mobilním telefonem.

Nejsem nakloněn současným trendům jíst studené jídlo jen kvůli prezentování každého umrněného kucmochu podušeného v remosce v koutě garsonky na netu a sbírat lajky od v životě nepotkaných „přátel". Nejsem ani obstarožní modelína s utkvělou představou, že se na kus naaranžovaného žvance nechá ulovit nesoudný pracháč bez žaludečních vředů a s funkčními zuby. Spinacia oleracea je ovšem jiná klasa. Znám sice lidi, dokonce i mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, kteří mají husinu při pouhém zaslechnutí jména té zelené laskominy. Chraplák Jiřího Schelingera o králi květin s textem Františka Ringo Čecha zhudebněným nekorunovaným králem české populární hudby Karlem Svobodou byl u nás vždycky na indexu. Přitom je vepřová pečínka se špenátem a bramborovým knedlíkem zapitá vychlazeným plzeňským nejoblíbenější dietní jídlo od Šumavy k Tatrám. Hned po absolutní jedničce českých jedlíků, populární trojkombinaci „vepřo - knedlo - zelo". V očích strávníků jí neublíží ani sosík nápadně připomínající pověstnou UHO - univerzální hnědou omáčku socialistických společných vývařoven, závodních kuchyní a školních jídelen.

Konec světové války před 80 lety jsem slavil za volantem svého obrněného vozu „Protected Jeep" z proslavené vánoční kolekce vyrobené v roce 1942 projížďkou po jediné bezejmenné Main street na zápraží rodného domu. Nejspíš jsem „daleko od hlučícího davu" neměl ani tušení, že byla nějaká válka. A kdybych snad chtěl z tehdejšího tři a půlletého mozečku vykutat nějakou živou vzpomínku, hrubě bych si vymýšlel. Ani že je snímek pinktlich z 8. či 9. května nemohu hodnověrně doložit, ale v toku dějin je to zanedbatelná maličkost. Stejně tak jsem nevěděl nic o masakru rozlíceným davem pochytaných německých vojáků utíkajících v hrůze před Rudou armádou do amerického zajetí jen pár kilometrů odtud na dvoře náchodského pivovaru. Rodiče, ač pamětníci o události nikdy nemluvili. Poprvé jsem krvavou odplatu civilistů, mnohdy s kolaborantským máslem na hlavě zaregistroval ve skvělém románu Zbabělci náchodského rodáka a spisovatele Josefa Škvoreckého. Měl jsem v životě štěstí potkat živou kroniku náchodských událostí Oldřicha Šafáře (8. února 1921 - 6. února 2004), svého času předsedu náchodské pobočky České numismatické společnosti kam jsem kdysi jezdíval na sběratelské schůzky. Několikrát v úzkém kruhu přátel přišla řeč i na toto ožehavé téma. Mé informace jsou tudíž z věrohodného zdroje - žádné jedna paní povídala. Není to zrovna lichotivá vizitka o lidské povaze.

Vladimír Komárek (1928 - 2002) se toho nebál. Přestože většinu svých něžných snových obrazů rámoval jen jednoduchou bílou lištou, toleroval i ta nekrkolomnější přání potencionálních zákazníků. Alespoň v mém případě obliby starých rámečků dokázal přimhouřit oko i nad na pohled největší zhůvěřilostí, při které se jemnocitným estétům ježí poslední zapomenuté chloupky na těle. Vědomě dokázal kamarádovi pomalovat zadní stranu houslí, mě, ač jsme se ještě neznali, dle jeho vlastních slov „zmák" tajemnou krásku do rámu od zrcadla a později další skopičiny. Akt cudné dívky v oválném zlaceném rámečku získal časem punc rozkošné miniatury a holoubek na skále, vypadající spíš jako husa, napasovaný do kulatého orámování ciferníku kuchyňských řetízkových hodin je údiv budící kuriozita. Když jsem si rozměrný grafický list se třemi kyticemi konvalinek ve vázách zarámoval slaďucilínovou růžovou lištou, ťukali si znalci umění na čelo s opovržlivým konstatováním „Das ist Kitsch". Dnes jiní vědoucně pokyvují hlavou: "No jo, to je celý Komár."

Možná máte doma poklad a nevíte o tom. Podobně laděných článků zaměřených na lidskou chamtivost je každé ráno k hrnku vonící kávy na internetu přehršel. Vsázejí na stále stoupající oblibu retro předmětů a balamutí méně znalé majitele běžných starožitností na závratné sumy při nabídce k výkupu do aukcí. Vhodně zvolený příběh, jak jedna paní koupila na bleším trhu starou nepodepsanou kresbu za dva dolary a ejhle on to byl náčrt kladkostroje samotného Leonarda da Vinci, za který dědicové obdrželi od aukčního domu Sotheby´s doslova majlant jen probouzí fantazii. Závratná cena československého pětihaléře z roku 1924 v řádu několika statisíců dohání znovu a znovu mnohé důvěřivce prohrabat kasičku s mincemi z klukovských let. Málokdo tuší, že jich bylo vyraženo sotva pár desítek a kvůli prasklému razidlu byla výroba zastavena. Navíc jsou publikované exempláře léta letoucí bez pohybu ve známých sbírkách. Po celou dobu oběhu je pečlivě hledaly zástupy bankovních pokladníků i pozdějších numismatiků. Jen opravdový naivka si může pomyslet, že ho najde v porcelánovém prasátku po babičce, když byla malá.

Když nevíš kudy kam, jdi na sever! Sice to není autentická hláška z populární hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu", ale v mysli největšího českého génia se klidně zrodit mohla. S velkým počátečním písmenem ve slově Sever by si to mohl ledaskdo vykládat i jako slogan Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově. Ani on by nebyl daleko od pravdy. Tisíce školáků nejen z východních Čech, které prošly programovými pobyty vyhlášeného ekologického střediska založeného v roce 1994, ať už z počátku na Rýchorské boudě nebo později v nové budově maršovské školy či ve starobylé faře rekonstruované na DOTEK - Dům Obnovy Tradic, Ekologie a Kultury na něj nedají dopustit a žádnou moji reklamu nepotřebuje. Je to má osvědčená životní zkušenost. Hrdě se hlásím ke svému rodnému hnízdu v Americe, malé osadě u Náchoda, protože naštěstí dávno zaniklý název mé rodné země Protektorát Čechy a Morava není nic k chlubení. Krást se nemá, ani když člověk vykrádá sám sebe. Přesto si dovolím kousek z jednoho mého dávného textu ocitovat s přesvědčením, že ani dnes bych to nenapsal jinak: „Vnitřní kompas rodilých Američanů prý zná jen dva směry. Na západ jeho střelku vychýlily odvážné výpravy vikingských ryšavců, příď velitelské fregaty janovského admirála Colóna, toužebné pohledy „otců poutníků" na palubě lodi Mayflower i ocelové rovnoběžky Union Pacific. K severu pak tisíce úzkých kolejí psích spřežení, mířících v hlubokém sněhu až tam na Aljašku, na Klondike a Yukon, za vidinou zářících nuggetů. Mně osud vybral tu druhou variantu. Stěhoval jsem se v životě několikrát; vždy však jen blíž „k těm modrým horám v dáli". Atavistická touha Američanů po svobodě mě bezděčně dovedla až do Svobody nad Úpou, která si své zlaté opojení prožila dávno před Dawsonem. Není to zrovna nejlepší místo k žití, ale jsem tu rád". (Antipády: My birth country - 2002).