Freiheit

V létě v šestačtyřicátém po světové válce (té druhé) mi ještě nebylo ani pět a byl jsem docela lekavé dítě. Což často zneužívala Frau Kuhn (chce se mi napsat stará, ale to by se současné mladistvě vyhlížející kočky mezi čtyřicítkou a padesátkou mohly urazit) když občas přišla k nám do hospody koupit citronovou limonádu pro svou milovanou vnučku Annelies. V nestřeženém okamžiku na mě obvykle vyštěkla šišlavé „Šiška - puj do pšíška!" a zapíchla mi ukazovák do pupíku. Kajícně přiznávám, že se mi docela ulevilo, když musela koncem srpna s několika dalšími německými starousedlíky do odsunu. Teprve dodatečně mnohem později mi došlo, že měla na mysli slavného husitského vojevůdce Jana z Kalicha. Od té doby si propastný rozdíl mezi Žižkou a šiškou pamatuji. Trocnovský loupežník mi ani přes chvalozpěvy mého tehdy oblíbeného spisovatele Aloise Jiráska k srdci nepřirost. Zato šišky, to je jiná! Už od mládí mě fascinovaly jejich zajímavé tvary a skoro z každé houbařské výpravy jsem si nějakou pěkně rostlou přinesl domů. Čím větší, tím líp.

Ilustrační fotografie tokajících tetřívků od Libora Dostála je matoucí. O nepochybně atraktivní přírodní téma se nejedná. Jde o tu libozvučnou, snadno zapamatovatelnou a dobře prodejnou originální značku. Ani pečlivým vyhledáváním na internetu kromě všudypřítomné a vlezlé AI, kterou jedna moje nejmenovaná známá Petra překřtila na chytrolínku, nabízející jako „první dobrou" v Krkonoších stále vzácnějšího ptáka tetřívka obecného zvaného černý rytíř nic. Nula! Vymeteno! Přestože je to název s více než šedesátiletou, bohužel neoficiální tradicí. V letech 1961 až 1963 v době povinné dvouleté vojenské služby, alespoň pro neschopné pitomce, kteří si nedokázali zařídit modrou knížku se u jednoho nejmenovaného vojenského útvaru s číslem 6196 v jistém nejmenovaném městě Litoměřicích sešli dva kamarádi z jiného nejmenovaného města Svobody nad Úpou. A to nejen u téže brigády, což je opravdu hodně vojáků pohromadě i v mírových podmínkách studené války, ale i u jedné nejmenované samostatné ženijní průzkumné roty. Dokonce v jednom družstvu jedné čety na jedné světnici se železnými postelemi vedle sebe. Tvořili, pokud to v denním rozvrhu, kdy měl každý jinou kvalifikaci, bylo možné nerozlučnou dvojku, pro kterou se vžil nevím proč název Krkonošští kohouti. Celých padesát procent té miniaturní partičky zaujímala moje maličkost. Pro název možná určující, protože můj hlas při pochodovém zpěvu prý zněl jako kohoutí kokrhání. Druhá polovička si zakládala spíš na bicepsech a tělesné zdatnosti.

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Ale kuš! Každý Bavorák v kožených gatích s padacím mostem by se rozřehtal, až by se za pivní břicho popadal a charivari - řetěz s roztodivnými přívěsky u pasu se mu rozcinkal. Na Oktoberfestu v Mnichově konaném letos od soboty 20. září do neděle 5. října se to návštěvníky pyšnými na své „Lederhose" a dámami v dirndlu tradičně jen hemží. A téměř všichni mají u pasu tu kuriózní ozdůbku - řetěz z masivního stříbra s přivěšenými broušenými drahokamy, mincemi, medailemi, loveckými talismany, drápy, zuby, růžky, parůžky i parohy podle osobního vkusu a spoustou další chamradě. Ženy prý v jemnějším provedení. Ale čert tomu věř v současné éře tetování, piercingu a jiných příšerností. Staří latiníci označovali slovem caribaria nepořádek, chaos, rozruch, virvál nebo šílenství. Podobné řecké karébaria znamená doslova „těžká hlava" čili kocovina. Odtud všechny ty lidové hlučné taškařice s břesknou kakofonní muzikou jako bakchanálie nebo masopust či závěrečný rej cirkusových artistů.

Co skuhráte, vždyť stáří je prima, pravila mi onehdá paní doktorka Zina. Možná ale, že jsem se přeslechl jako čím dál častěji a řekla psina. V konečném vyznění je to však úplně jedno. Když se nad tím tak zamyslím, měla ve svých ani ne čtyřiceti letech docela pravdu. Stále ještě se, když je co, bez potíží najím díky v pořadí již šesté kompletní sadě zubů, jimiž mě dvakrát obdařila matka příroda a už počtvrté Vzájemná zdravotní pojišťovna. Když chci vidět a nepoznám příchozí dámu po ohmatu, prostě si nasadím brýle. S mírným doplatkem lze pořídit i slušivější obroučky než univerzální model z umělé hmoty od státu. Abych se nemusel na stará kolena učit znakové řeči, podstoupil jsem několikaměsíční anabázi nutnou pro získání lékařsky osvědčených sluchátek. Je to na dobré cestě, už se na nich pracuje.

Nemusí to být pokaždé jen úchvatné samolety s kostrou z několika dřevěných latí potažených plachtou jaké dokázali vznést do oblak vzduchoplavečtí pionýři Blériot, Etrich nebo Kašpar. Nejeden netechnický našinec z 21. století stojí v němém úžasu nad důmyslnou jednoduchostí stařičkého kolovratu sneseného z půdy po prabábě. Jiný je s očima dokořán uhranut hodinovým strojem ze starých secesních pendlovek se závažím zavěšeným na strunách jako na kladkostroji, které jakýsi kutil šikula osvobodil ze zajisté líbivé leč uzavřené prosklené jarmary. Upevněny na prosté desce jsou i bez bicího zařízení funkční, i když na chalupě v hostinském podkrovním pokojíčku slouží jen jako dekorativní technicko - umělecký artefakt. Jako potvrzení letitého moudra, že v jednoduchosti je krása, je na co se dívat. Jednotná secesní výzdoba středu ciferníku se smaltovaným okružím a arabskými číslicemi, masivního závaží a terče kyvadla jednoduchým motivem vlající stuhy jsou vzájemně v dokonalé harmonii. Puritán bez špetky fantazie se zhrozí, jaký že to barbarský přístup k historickému předmětu. Ale co když umně vyřezávanou skříňku se soustruženými doplňky prostě a jednoduše jen sežral červotoč?

Kdo by neznal aspoň ty nejznámější o Sněhurce a sedmi trpaslících nebo o Popelce? Animované filmové pohádky z dílny Walta Disneye se zapsaly do myslí mnoha generací. K stáru se to většině lidí v hlavě poněkud míchá, a když se člověk oklikou vrací do dětství, může poplést ledacos. Celoživotní nekuřák při pohledu na sedm popelníčků dostane ťafku jako by si dal dlouhého jointa špeku. Což prý je výrazivo znalců pro osobně sbalenou Marjánku. Vždycky když se za nějakou takovou pěkně rostlou ohlédnu, ujišťuji se v duchu, že i když držím dietu, mohu si prohlídnout jídelníček. Při prohlížení těch sedmi sběratelských kousků z kuřácké výbavy jsem hledal nějaký pohádkový nadpis a napadly mě Popelčiny popelníčky. Udělat z jednoho střevíčku sedm popelníků, to je jako vecpat Sněhurce do chaloupky v lese se sedmi postýlkami jednoho přerostlého skřeta jménem Koloděj. Použít jednotné číslo mi brání stud a dobré vychování. Přestože doba zhrubla a servítky si neberou ani nejvyšší státní představitelé já volím nepoetický, neprovokativní, nenápaditý název. Vždyť o představení těch nádobek, díky kterým neklepe popel na podlahu ani ta hrstka kuřáků setrvávající u klasické cigarety nebo doutníku i za cenu, že nejsou „In" když nevapují, jde především.