Freiheit

Nežil bych darmo víc než šest dekád s učitelkou, abych pokaždé koncem srpna nepociťoval to zvláštní chvění v očekávání konce něčeho krásného a začátku čehosi jiného, sice známého, leč stejně tajuplného. Tak skončily klukovské Dva roky prázdnin, sentimentálně romantické Prázdniny v Římě, okouzlené Léto s kovbojem, pomíjivé Prázdniny v Mentonu, rozesmáté Prázdniny pana Hulota i dětinské Prázdniny s Broučkem, kultovní Národní prázdniny nebo též Bláznivá dovolená, Kouzelné prázdniny, Nádherné prázdniny, Velké prázdniny s excelentním Lui de Funèsem, anglické drama Moje krásné prázdniny, humorný cestopis Prázdniny v Česku, nebo exotické Prázdniny v Provence. Oba americké filmy s názvem Italské prázdniny nikdy nepřekonají rozkošný stejnojmenný cestopis Jana Wericha. Prázdniny podle tátů jsou Prázdniny v pekle. Končí návrat do dětství a Fišerovy Dobrodružné prázdniny stejně jako detektivní Prázdniny s jachtou i Prázdniny v podzemí. A jako „šlus numero" někde v dáli zní anglický popík Club Tropicana dua Wham!, dokonalé ztělesnění prázdninové atmosféry.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Místo volebního souboje politických stran s jasně formulovanými programy se z komunálních voleb stává komický „srandamač" nezávislých kandidátů reprezentujících rodinné klany. Všechno, co je zákonem povolené, neznamená ještě, že je to morální. Z hlediska vyššího principu mravního by určitě jeden zástupce rodiny na kandidátce stačil. V dobách dřívějších se početné rodiny několikrát denně scházely k jídlu u jednoho stolu. Dnešní zaneprázdnění ekonomicky činní příslušníci jedné familie zřejmě doufají, že se sejdou u obložených chlebíčků aspoň jednou za čas na schůzi obecního zastupitelstva. Je logické, že konečné rozhodující slovo má volič. Bude-li i on přistupovat k volebnímu aktu stejně lehkovážně jako kandidáti, může se čistě hypoteticky stát, zejména v obcích s menším počtem zastupitelů, že hlasovací většinu získají příslušníci jedné rodiny. Může být v takovém případě zaručena objektivita? Okřídlené volební heslo z dob tuhých politických bojů první republiky „Volte voly, volte býky - jen nevolte agrárníky" by dnes po malé úpravě klidně mohlo znít „Volte krávy, volte voly - jen nevolte Novákovy". Další šaškárna jsou celebrity, které se u nás na venkově v nijak hojné míře nevyskytují. To je specifikum početnějších volebních okrsků větších měst. Nic proti slavným lidem. Sázet na popularitu mnohokrát zkrachovalého politika, přebíhajícího ze strany do strany, na kriminálníka s milionovými dluhy nebo hvězdičku šoubyznysu s postavou znetvořenou plastikovými vycpávkami je dehonestující pro všechny historické bojovníky za volební právo.

Nepublikováno

Byla to velká sláva v Dolních Lysečinách, malé vesničce v horách o 43 číslech popisných a počtu kolem pouhých 150 všech obyvatel, dnešní součásti Horního Maršova. Letní den 19. července 1936 vyšel na oslavy významného 50. letého jubilea od založení v té době stále ještě jediné společenské organizace v obci, spolku dobrovolných hasičů. Za tu dobu se v hasičských řadách vystřídalo několik generací chlapů schopných a ochotných pomáhat svým sousedům ve chvílích ohrožení. Celkem 28 uniformovaných mužů se sešlo při oficiálním fotografování sboru před aparátem Josefa Jeschke, vyhlášeným provozovatelem fotoateliéru ve Svobodě nad Úpou. Mnohem později se současnými možnostmi dodatečně digitálně kolorovaná fotografie sice skupinu oživí, ale barevně mate. I na původní kvalitní černobílé fotografii lze jasně rozlišit barevnost tehdejších uniforem. Zatímco v českém vnitrozemí byly hasičské uniformy pestré od téměř bílé režné látky se zapínáním na červené čamary, až po novější tmavě modré stejnokroje, v pohraničí to bylo jinak. Především horské oblasti byly osídleny německy hovořícím etnikem, které tvrdošíjně setrvávalo u rakouského vzoru, než i hasiči nuceně přešli koncem třicátých let pod říšskou legislativu. Lysečinští mají na sobě tudíž tradiční jednořadová saka v barvě polní šedi (Feldgrau) se zapínáním na šest knoflíků z mosazi nebo bílého kovu a jednoduchým ležatým límcem. Hodnostní pásky na ramenních výložkách jsou červené a bílé. Bílé jsou i distinkční proužky na levém rukávu. Komplet doplňují tmavě modré nebo černé dlouhé kalhoty, černé společenské polobotky a vyleštěná parádní kožená, výjimečně mosazná přilba rakouského typu s doplňkovým kováním a šupinovým nebo řemínkovým podbradníkem, případně tmavě modrá brigadýrka s kšiltem (Schirmütze). U dlouholetých členů lze na blůze zaznamenat i k té příležitosti vydaný pamětní odznak.

Ne, ne, nemám na mysli dobrého vojáka Josefa Švejka. Při sepisování životopisných údajů kreslíře Neprakty jsem objevil jméno jeho profesního kolegy Milana Lipovského, nositele Kulturní ceny města Trutnova za rok 1998, se kterým mě pojí „veselá historka z natáčení". Osobně jsem se s ním sice nikdy nesetkal, ale jeho žertovné kresbičky, vtipy a karikatury z novin a časopisů, do kterých přispíval, jsem zaregistroval nejen díky typické jednoduché lince charakteristické kresby, často doplněné koláží na svérázných novoročenkách, ale zejména odvahou publikovat později i hodně odvážné hambaté obrázky. Přestože mým původním záměrem je ta moje historka, pár slov o skromném autorovi na úvod se sluší. Milan Lipovský, ač Čech se narodil v roce 1927 v Bratislavě. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a jistý čas v „lampasácké" uniformě i působil. Což z něho údajně podle jeho vlastních slov učinilo celoživotního pacifistu. Od roku 1954 pracoval jako důlní technik u VÚD a usadil se v Trutnově. Již tehdy přispíval do oborových regionálních novin Jiskra východočeských horníků. Po odchodu do důchodu se začal malováním zabývat „na plný úvazek". Vystavoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách, v tuzemsku i v zahraničí, publikoval v řadě známých titulů novin a časopisů, měsíčník Krkonoše nevyjímaje. Patřil k malířské a kreslířské elitě ze zlaté éry satirického časopisu Dikobraz v osmdesátých letech. V téže době vystavoval se skupinou špičkových výtvarníků „Jedenáctka Stadionu". Jeho vtipy kultivovaly oblíbený Mladý svět nebo týdeník Štart, stejně jako porevoluční Nedělní Blesk. Vážený člen České unie karikaturistů vystupoval neokázale jako prostý regionální umělec s životním krédem vypůjčeným ze Shakespearova „Večera Tříkrálového". „Lepší moudrý blázen, než bláznivý mudrc". Jeho díla se stále prodávají na aukcích a jsou zastoupena v mnoha galerijních i muzejních sbírkách. Trutnovské Muzeum Podkrkonoší schraňuje rozsáhlou kolekci jeho prací, které byly vystaveny už na několika výstavách. Umělec zemřel v roce 2011 zhruba v mém věku.

Svíčky všech tvarů a velikostí patřily dlouhá léta k světoznámým výrobkům továrničky známé jako „svíčkárna" ve Svobodě nad Úpou. Jejich zářící plamínek je spojován zejména s dlouhými zimními večery. I uprostřed parného léta vystihuje plápolající svit svíček v příjemném přítmí a ladné decentní tvary stylových mosazných svícnů, dokonale intimní atmosféru okamžiku, odpovídající předběžné představě autora snímku s citlivou duší. Pokud chtěl Michal Kupec zvěčnit ryzí krásu, přímo symbol zhmotnělé poezie, nemohl 2. června 2020 v uměleckém zanícení při aranžování scény postupovat líp.

Sběratelé historických pohlednic, což je lidský druh na vymření zhruba 80 +, už zajisté tuší, o čem bude debata. V dobách kdy k identifikaci čehokoliv už nestačil pouhý otisk palce a QR kód byla abstraktní hudba rajských sfér ještě nenarozených ajťáků nulté generace, byl štempl v jakékoliv podobě určujícím znamením ověřené totožnosti a zaručené kvality. I na panenské pohlednici dosud nezprzněné poštovním stykem už byla mnohokrát spousta různě umístěných tiskařských a vydavatelských zkratek, čísel a nápisů. Někdy bývá při spodním okraji na adresní straně záhadný obrázek, jakési logo na hranici rozlišitelnosti pouhým okem a nutností vzít si brýle nebo lupu. Odborníci tomu říkají původcovská značka a lze z ní o původcích vyčíst ledacos - jméno vydavatele, název firmy, sídlo, vkus. Nebo také nic, pokud nemáte sicflajš, fantazii, luštitelskou náturu a patřičné znalosti. To není jako těch pár nepovedených zvířecích hlaviček, kterými puncovní úřady označují ryzost zlatého, stříbrného a platinového zboží.

V Muzeu Podkrkonoší v Trutnově mají už delší dobu „velké prádlo". Vernisáží ve čtvrtek 28. května byla zahájena velkolepá přehlídka umělecké tvorby převážně regionálních autorů z vlastních zdrojů nazvaná „Krása Krkonoš v malířských dílech ze sbírky Muzea Podkrkonoší". Slibné je nejen pestré, barevné a mnohovrstevnaté téma s využitím rozličných tvůrčích metod a uměleckých technik jakož i plejáda vesměs zvučných jmen od trutnovského malíře Ignaze Russe z počátku 19. století přes německé zástupce první poloviny století minulého Friedricha Zochera, Friedricha Hartmanna a Wenzela Labuse. Jako dělítko nesmí chybět akademik Charles Mayer, následován zástupem českých grafiků a malířů 20. století až po současníky. František Kaván, Josef Ptáček, Miroslav Hégr, Josef Vaic, Oldřich Vodseďálek, Josef Šabacký, Karel Kapoun, Jaroslav Otmar, Jiří Škopek, Jiří Bergr, Miloš Trýzna, Dana Sokolová či Václav Mejvald a řada dalších. I pro některé pracovníky muzea jsou znovu objevené depozitářové poklady příjemným překvapením nebo vzhledem k ledabylému zařazení z minulých let hádankou k vyluštění. Celkem 51 vybraných obrazů se v decentním uspořádání vešlo do výstavního prostoru. Jeden známý svobodský „znalec" často vyhlašuje, že na tak malebné městečko s členitým okolím existuje poměrně chudá zásoba výtvarných děl zobrazujících Svobodu nad Úpou. K vyvolání pochybností stačí jak vidno přerovnat sbírku jednoho muzea. Až bude umělá inteligence opravdu inteligentní a dokáže sečíst artefakty všech institucí a soukromých držitelů, to teprve bude pecka!